Strážce duší (kagehina)

1.

Ach jo, je tu další den, už jen to pomyšlení že budu muset vstát a dělat chvíli svojí práci a pak celý den nuda... chce se mi umřít, ale bohužel to nejde.
No tak dobře nakonec jsem teda vstal a obnovil bariéru a co pak? hm to co každý den trochu jsem poklidil a šel si válet šunky na nejbližší strom. Už tu zase sedím na tom stromě a zase přemýšlím tak jako každý den tak jako těch každej několik set let, už mě to nebaví v hlavě se mi rojí stále stejné otázky.... "kdo jsem?"... "proč tu vlastně ještě sem?"... "co mám dělat?".... "má to nějaký speciální význam?"

Vždycky si odpovím stejně, ale už si nejsem jistý jestli mi to stačí. Stačí mi, když si pořád říkám že jsem Kageyama?.... stačí mi, když  si říkám, že mi to vlastně může být úplně jedno, když jsem mrtvý, nebo stačí když si říkám že mám určitý úkol, který musím plnit a nic víc znát nepotřebuji, tak co stačí to? dřív jsem si říkal že jo, že bych měl vlastně být vděčný, protože mám věčný život, ale opravdu je to vůbec život? Já už nevím, pořád jsem tu sám.

Klídek Tobio, jseš tu sám protože vždy když k tobě někoho přiřadí tak jseš na něj hnusný a on buď podá žádost že chce pryč, nebo rovnou uteče. Stejně do téhle svatyně už nikdo ani nepáchne, teda kromě nějakých ztracených duší..... nooo i když ještě je tu jeden člověk, dříve to bývala krásná mladá dívka, která sem chodíval se svou maminkou, avšak teď už z ní je jenom stará stařenka, která sem chodí vždycky ve stejný čas krátce se pomodlí ke svým bohům a zase odchází. Tolikrát jsem si s ní chtěl promluvit, ale nešlo to lidé nás nevidí, ledaže-li bychom se jich dotkly, ale i tak by na nás nakonec zapomněli a byli bychom jim skrytí. Dřív jsem se vydával aspoň do města, abych shlížel na lidi, samozřejmě ve své ptačí podobě jako vrána, avšak přestalo mě to bavit a tak radši jsem celé dny tady, ve své svatyni a přemýšlím. Což mi přivádí myšlenku, nebo spíš vzpomínku  na to jak když jsem umřel, což je taky dobrá storka na jindy, jak jsem hned svůj první den byl postaven před fakt že se ze mě stal něco jako shinigami a musel jsem podstoupit několik zkoušek, aby zjistili jak jsem silný, ale stejně jsem si musel ještě vybrat tým z kterým budu kdyby se něco stalo nebo když jsou porady tak abych někam patřil.
Pamatuji se, že jsem si ze začátku vůbec nebyl jistý kam chci jít, ale když jsem z několika týmu narazil na tým jménem Karasuno, něco mě k němu táhlo takovým způsobem že jsem skoro neměl na výběr.

Och krásná to vzpomínka škoda že jsem ještě tehdy netušil že mé kolegy tak úplně nesnesu.
Z mého přemýšlení mě vyrušil šum křídel, jaká to náhoda že zrovna když přemýšlím o svém týmu tak si to přiletí ten které ho nesnáším snad ze všech nejvíc Tsukishima. Vím, ale moc dobře co to znamená, takže se také proměním do své podoby a následuji ho.

Oka tohle je první kapitola. Kampak má asi Tobio namířeno a co se vlastně bude dít dál?.. Hm na to si budete muset chvíli počkat. Doufám že to není moc nudné  snažila jsem se toho tam spoustu vysvětlit, abychom mohli co nejrychleji hupsnout na opravdový děj. 😉Omlouvám se za případné chyby.🤔🤗

*Lenor *🖤🖤