Change

Sluší?

"Jo dobrý chápu už prostě vypadni nebo tě vyhodim sám." Naštvaně se na mě podíval a odešel. Rychle jsem se převlékl, učesal si vlasy nahoru a napsal na papírek že odcházím a že nevím kdy se vrátím. Rozeběhl jsem se s cestovní taškou ven z domu.

Běžím přes park k mé půlce města, začali mi téct slzy. "Jak jsem je tam mohl nechat v domnění že budou v pořádku! Jsi debil Eijirou!"

Otevřu prudce dveře od domu, hned přede mnou se oběví obrázek mrtvích nebo zraněných, rozběhl jsem se za Iidou. "Kde je Uraraka Iido!" Chytl jsem ho za tváře a zvedl mu hlavu nahoru ať se na mě podívá. Naznačil mi že je nahoře a obejmul mě. "Prosím příště nás tu nenechávej..." vstal jsem "nenechám neboj..."

Rozběhl jsem se směrem po schodech nahoru, začal jsem vrážet do každých dveří které jsou na chodbě, v jednich jsem uslyšel křik a pláč. Rozběhl jsem se k těm dveřím a vyrazil je. Ten pohled co jsem viděl... píchlo mě u srdce.

Rozběhl jsem se za ní a obejmul jí co nejvíce jak to jen šlo. "Kiri... Já chci jít pryč... moc jsi mi chyběl." Rozklepanou rukou mě chytla za paži. Vzal jsem jí do náruče a šel s ní k ostatním kteří si navzájem ošetřovali rány. Položil jsem jí na zem. "Buď v klidu postarám se o ostatní a poté na vždy odejdeme." Pohladil jsem jí po ledové tváři.

Kladně kývla a opřela se o zeď za ní.  Rozešel jsem se k ostatním a postupně každého začal ošetřovat a zastavovat krvácení. "Kirishimo Prosím... zabij mě s tímhle dlouho nepřežiju." Zatlačil jsem více na ránu v břiše co Iida má. "Nikdy jsem to neudělal tak to neudělám ani teď."

Zavřel oči a přestal dýchat. "Přineste mi někdo jehlu a něco čím to zašiji!" Začal jsem mu masírovat srdce, když v tom se prudce otevřeli dveře a v nich stála celá Bakugoa parta. Všichni kromě mě, Iidi a Uraraki na ně začali mířit zbraněmi.  "To je v pohodě neřešte je!" Všichni zbraně položili a začali se věnovat sobě.

Přišel za mnou Bakugou a chytl mě za rameno. Pořád jsem masíroval Iidovi srdce ale mnohem pomaleji protože jsem byl už unavený. "Kiri...přestaň.." neposlouchal jsem ho a pořád dělal to co do teď. "Noták přestaň už je po všem...už se na tebe dívá z nebe a nevrátí se..." přestal jsem a se slzami jsem ho obejmul. Zavřel jsem mu oči a pevně objímal. 

Po pár minutách jsem si sedl, vzal jsem mu brýle které jsem si dal do kapsy a šel za Urarakou která byla snad ještě více zmrzlá než předtím. Vzal jsem jí do náruče a šel s ní ke dveřím. "Všichni co chtějí být pořád se mnou... říkám pojďte, ty co ne dělejte si co chcete..." dořekl jsem to a všichni živí se postavili a šli za mnou. Společně s Bakugovou skupinou jsme šli na jeho půlku města.

Uraraka se na mě více nalepila a po chvíli usla. "Proč jsi mi neřekl že tam jdeš?" Jde vedle mě a podíval se nějak zvláštně na Uraraku. "Říkal si že něco máš a navíc... stejně by to dopadlo vše stejně.." došli jsme k němu domů kde se všichni rozešli až na nás a Uraraku. "Kam jí chceš dát?" Ukázal na ní a zamračil se. "Do pokoje pro hosty?" Rozešel jsem se tam.

"Kde budeš spát ty?" Jde za mnou jako ocásek. "U tebe v pokoji bručoune." Uchechtl jsem se. "A kde budu spát kurva já?" Chytl jsem kliku. "Se mnou u tebe v pokoji předtím ti to nevadilo a navíc jsi můj bro ne? Mě to nevadí a tobě určitě taky ne." Otevřel jsem dveře a uviděl to co jsem vidět nechtěl a při mě smůle to viděla i zrovna probuzená Uraraka která vyplázla jazyk na znak pro nechuť.

"To se u vás dělá pořád Katsuki?" On ze zadu zvedl obočí a došel k nám. "He!? Já ti říkal že je máš hlídat jinak tu budou šukat všude!" Prudce zavřel dveře a my se začali smát. Uraraka seskočila opatrně na zem. "Půjdu se vyspat k sobě domů radši..." opatrně odešla z místnosti a poté z domu.

"Co budeme dělat bručoune?" Usmál jsem se na něj a on se ušklíbl, vzal mě prudce do náruče a rozešel se se mnou k němu do pokoje. "Pustíš mě ty idiote?!" Zavřel dveře od pokoje. "Co když řeknu ne?" Lišácky se usmál a já naštvaně koukl. "Tak ti narvu do té tvé božské prdele svíčku nebo tyč od koštěte." Ušklíbl jsem se a on mě odhodil na postel a já zaječel.

Skočil ke mě a začal mě lechtat, začal jsem se kroutit a smát se. "Přes..Přestaň!" Začal jsem se bránit ale moc to nepomohlo. "Popros!" Zvedl jsem obě obočí. "Poprosit?! Ani mě nehne tebe prosit nebudu!" Začal mě lehtat ještě více. "Vážně?" Začal jsem se smát ještě více. "Fajn!Prosím!"

Přestal a sedl si před mou hlavu, dal jsem si hlavu do jeho klínu a on mi dal vlasy tak abych je měl dolů a ne nahoru. "Takhle ti to sluší více" Zvedl jsem obě obočí. "Sluší?" Sedl jsem si naproti němu. "Já... já se ti líbim?" Usmál jsem se a on mě chytl za tváře a přiblížil se ke mě. Tentokrát jsem nikam neuhýbal a jen se mu díval do jeho kouzelných očí.

Přiblížil se ke mě tak moc že jsem cítil jeho dech na svích rtech, byly jsme od sebe ani ne centimetr ale pořád jsme se ani jeden neodhodlali jít dál. "Já...." prudce jsem se odsunul dál. "Já nemůžu...Baku já... beru tě jako svího bráchu nic víc nic míň..."

Zklamaně se na mě podíval ale hned potom se usmál. "V pohodě já tě chápu." Prudce mě obejmul a mě stekla slza. V životě jsem ho neviděl tak zklamaného... Já..  sám nevím co k němu cítím a nedokážu to říct teď...

"Víš co mě napadlo?" Chytl jsem ho za tváře aby se na mě podíval, všiml jsem si že má oči skleněné a že se snaží neplakat. "Co takhle... Co takhle pomsta?" Ušklíbl jsem se. "Pomsta?" Udiveně se na mě podíval, prudce jsem ho donutil si lehnout a sedl jsem si na něj obkročmo. "Pomsta!" Začal jsem ho lechtat.

"Kiri noták stačí!" Směje se a mě to zahřálo u srdce... "ne!"

Ahojky je tu další kapitola kterou jsem měla v plánu udělat jinak aleee řekla jsem si že tenhle příběh bude bude delší takže ho nechám i napínavější v ohledu láska snad mě za to nezabijete no nic já se prozatím loučím. 🤗❤😊