Troubles in Hogwarts

I.

Lucy Jane

Nástupiště 9¾.
Tohle místo všichni dobře známe. Vždycky jsem toužila po možnosti být zde, prostě stát na místě a vnímat atmosféru. A dnes se tato nanicovatá touha stala skutečností.
Jsem mudla a přesto jsem tu. To je největší změna mého života. Stojím na místě, kolem mě pobíhá stovka lidí, různě do sebe narážejí, pokřikují. Rodiče vedou své děti k vlaku a vybírají kupé, ve kterých se možná seznámí se svými novými přáteli. Pff. Já nikoho nového nepotřebuju. Jediní lidé, se kterými jsem ochotna trávit čas a mrhat slovy je naše parta pěti odpadlíků. Já, Lian, její bratranec Jonath, Kikia a Fair. Kde vůbec jsou? Nikde ty kašpary nevidím. Otevřu klícku doteď se nacházející na mém lodním kufru, který se stane mým vyvýšeným místem a rozhlednou, vytáhnu z ní Sameth a vyzdvihnu nad hlavu. O její černo modré šupiny se začne lámat světlo a vrhat barevná prasátka do všech stran a obličejů. 

,,Heeeej chábři tu soom!!" zvolám, na skoro neslyšnou odezvu nemusím čekat dlouho. 

,,Kde jste všichni?!" v davu zahlédnu malou kudrnatou dívku, divoce a zbrkle se rozhlížející. Hned za ní v závěsu kráčí její bratranec asi o půl hlavy vyšší. Je to právě on, kdo zamrká po mém světelném útoku a podívá se mým směrem. 

,,Už ji vidím!" poťuká Lian na rameno a i s kufry se probourávají ke mně a mé hadí dámě. O chvíli později náš objímající se hlouček zpozoruje Kikia a připojí se k nám. 

,,Mám vám vzkázat, že s námi Fair nepojede, dovezou ho rodiče. Veterinář mu zastřihuje drápky a kryje se to s odjezdem vlaku."

,,Pojďte, tady je volné kupé," oznámí nám svůj bystrý postřeh Lian, Když procházíme vlak. ,,Mrtě. Sedím u okna," a zaujmu své zvolené místo po směru jízdy. Na nástupišti je stále velká spousta lidí, dětí tam je ovšem po málu, většina si už moudře vybrala svá kupé, aby při troše štěstí byli s někým známým. 

,,Piče tam je dospělých." Moje nechuť v hlase ne skoro nepovšimnutí hodná, ale i tak je jí tam víc, než bych měla vyjadřovat. 

,,Tak se nediv, když je tu tolik prváků." Musím se nad Lianinou poznámkou pousmát. 

,,My jsme přece taky." 

Je to zvláštní moct nastoupit do Bradavic jako na střední školu. Pro mě to byla ale jediná možnost. V době, kdy bych nastoupila jako dítě, jsem o této škole ani o světě čarodějů vůbec nic nevěděla. Až když jsem se začala bavit s mými magickými přáteli. 

,,Tak promiň no. Mně to nedošlo. Nemám skvělé vnímání jako Jonath," úsměv jí při tom pohrává na rtech. Podívám se na jmenovanou inteligentní osobu. 

,,Ten je tak vnímaví, že už ani nemusí vnímat." 

Naproti spícímu Jonathovi sedí a čte svou tlustou knihu Kikia. Není moc výřečná, ale když na to přijde, dokáže nám zachránit krk skvělými výmluvami, její slova si i největší vypatlanec se svalem místo mozku vezme k srdci. Proto asi těmi slovy šetří a moudře mlčí. Občas ale jenom tupě čumí do prázdna, to jí taky jde výborně. Hlavně když po ní člověk něco chce.
,,Aspoň že mě moji rodiče nechali jít samotnou. Je to pro ně jakožto absolventy Nebelvíru děsně důležitý," protočí Lian panenky. 

,,Moji rodiče tu taky nejsou," řeknu s nezájmem a pozoruju vytrvalost rodičů, kteří na svá dítka už asi pět minut mávají. 

,,Jak to?" 

Protože se stydí, že mají za dceru čarodějnici. ,,Je jim to ukradený." 

V jejích očí se zaleskne soucit. To poslední, co bych potřebovala.