Slunečná-jak to bylo dál?

15. Kapitola

Pohled Týny:
Po tom co jsem odešla z bytu jsem dlouho přemýšlela co budu dělat dál. Autobusy nejezdí, do Taxíku mě se psem nepustí, kamarádka z Prahy bydlí hrozně daleko a jít k Jankovi nepřichází v úvahu.
Nezbylo mi nic jiného než se vydat na cestu do Slunečné. Bylo to bez mála 100 kilometrů. Bylo jasný že tam za jednu noc nemůžu dojít, ale je lepší jít než sedět někde u cesty a zmrznout.
Rozhodla jsem se že chlupáče pojmenuju Lucky. Je to takové moje malé Štěstí. Jediné co mi zbylo. Navíc mi ukázal pravou tvář Matyho.
Ukázalo se že dojít v noci někam, alespoň kousek nebude tak jednoduché. Lucky šel sice v pohodě vedle mě, ale na zádech sem vlekla sportovní tašku plnou věcí které jsem měla u Matyho na bytě. Říkala jsem si že bych mohla začít stopovat. Jasně, není to zrovna bezpečné, ale buď si někoho stopnu který mě zabije a zakope někde v lese nebo tady umrznu. Takže nejspíš umřu v obou případech, ale u toho stopu je alespoň možnost že pojedu s někým normálním. Navíc mám s sebou Luckyho, který mě snad ochrání. Tak fajn. Až přejede tohle auto začínám stopovat. Ha ha ha.
Zase jsem se spletla. Samozřejmě že po tomhle autě už žádné nejelo.
T: Doprdele!!
Zařvala jsem do vzduchu. Jasně že žádné auto nejelo a když už se poštěstilo klasicky žádné nezastavilo. Možná se ptáte proč někomu nezavolám? Jenže já si mobil nechala u toho DEBILA Matyho. To je mu kurňa jedno že tu bloudím v totální zimě a kvůli tý posraný tmě ani pomalu nevidím na cestu?!!!
Nejspíš ani nejdu dobře, ale to už nejspíš nezjistím. Jediná moje útěcha byl momentálně Lucky. To jenom on by byl ochotný jít se mnou klidně až na konec světa a ještě u toho vrtět ocasem. Od teď jsem se zařekla že to je a bude jediný chlap v mém životě. Na všechny ty stupidní frajírky, co mě buď podvedou nebo fajnovky co se bojej abych jim nepošpinila pověst kašlu!
V záplavě strachu, zimy, slz a vyčerpání jsem se svezla na okraj silnice...

Pohled Janka:
Zase jsem vyčerpaný z práce. Už s těch ustavičných návštěv Denisy a keců Romana fakt nemůžu. Potřebuju vypadnout. Někam do háje a začít nový život. Neustále myslím na Týnu a nevím co mám dělat. Přijde mi že bez ní můj život nemá smysl. Téměř nespím, nejím ani nemluvím. Nevím co mám dělat. Každý den vztanu z postele kde jsem ani nespal a když už tak se probudím uprostřed noci z děsné noční můry.
Přijel jsem z práce a snažím se usnout. K večeři jsem měl rohlík, který jsem ani nedojedl.
A konečně, zdá se že konečně usnu...
Zase jsem v té hnusné tmavé a smradlavé kůlně. Z venku slyším křik a pláč dítěte. Nějaké hlasy. Zase ten hlas. Hlas toho kdo mě unesl. Začíná se mi stahovat hrdlo. Naskakuje mi husí kůže. Najednou zaslechnu velmi povědomí hlas. Křičí na toho kdo mě unesl. Snaží se zachránit to dítě. Týna. Musím se odsud dostat. Začínám mlátit na dveře. Najednou se otevřou. A stojí tam on. Vzadu za ním jeho kumpáni drží Týnu i to dítě...
S trhnutím jsem se probudil. Zase ten sen. Zdá se mi pořád dokola. A dost. Na tohle nemám. Ukončím to utpení.
Sebral jsem nějaké prášky. Nevím jaké, ale je jich hodně. Popadl jsem klíče od auta a sešel do garáže.
Sedl jsem do auta a nastartoval. Tohle nemám za potřebí. Není jiná možnost. Vezmu si život...