Antologi Saint Valentines 2020

Ukaž mi kouzlo ✓ by @Mikhail201

Zvonek oznámil konec hodiny, ale většina lidí už měla dávno sbaleno. Se zvoněním vyrazili ke dveřím třídy. Naše dějepisářka, profesorka Musilová, se ani nepokoušela je zastavit. Právě skončila poslední vyučovací hodina dne; dobře věděla, že nemůže zvítězit. Zvlášť, když venku bylo přes třicet, a všichni jsme se ve třídě vařili ve vlastní šťávě.

Skládal jsem svoje věci do batohu, a kolem mě protékalo pár opozdilců. Zaslechl jsem tichou konverzaci dvou mých spolužaček. Týkala se včerejších zpráv, plných teroristického útoku v Německu, za kterým stála magie. Jak jinak. Šuškaly si, jak některá kdesi četla, že mágové hledají panny, aby je obětovali v rituálech sloužícím právě k takovým útokům. Pak někomu vysvětlujte, že magie je neutrální, a nadaní lidé nejsou smečka krvežíznivých bestií, ale třeba jejich spolužáci, spolužačky, kamarádi, a příbuzní.

Akorát jsem si dával batoh na záda, když mě profesorka zastavila: „Pane Černý, máte chvilku?"

Beze slov jsem přišel ke katedře a nepředstíral nadšení.

„Chtěla jsem s vámi probrat váš úkol," řekla, než se začala prohrabávat naditými deskami. Chvilku jsem tápal. Vylovila několik papírů zaplněných mým škrabopisem, a já pochopil. „Musím říct, že když jsem zadávala téma o roli magie v 2. světové válce, nečekala jsem tak... zevrubný přístup. Můžu se zeptat, odkud jste čerpal?"

V duchu jsem proklínal sám sebe. Ve škole nikdo nevěděl, že jsem nadaný, a kdyby naši věděli, že mám mentora a magii se nebráním, asi by mě rovnou vyrazili z domu. Přesto jsem se v nějakém záchvatu blbosti chtěl blýsknout, a dostat lepší známku. Taková pitomost!

„Z knížek," pokrčil jsem rameny a snažil se zahrát znuděného šestnáctiletého puberťáka, který by už nejradši vypadnul. Sundala si brýle a otřela si kapesníkem pot z čela.

„Víte, že nadaní, kteří magii praktikují, mají povinnost se registrovat, že ano?" zadívala se na mě, a já měl pocit, že si ve mně čte jako v otevřené knize.

„Jasně, proč se ptáte?" naklonil jsem hlavu, jako kdyby mě její odpověď opravdu zajímala. Ruce jsem měl hluboko v kapsách, aby nebylo vidět, jak se mi potí.

„Otázky jsou občas zbytečně komplikované a odpovědi na ně naopak jednoduché," řekla, a ve mně by se krve nedořezal.

„Čau Viktore, jdeš dneska zase do knihovny?" ozvalo se ode dveří za mými zády. Otočil jsem se tak rychle, až mi luplo za krkem. Dan Hájek byl vysoký pohodář se špinavě blond vlasy, a také jeden z mých pár kamarádů. Teď mi házel záchranné lano.

„Pane Hájku, snad vidíte, že tady teď něco řešíme," zpražila ho Musilová slovy i pohledem. „I když... vy jste byl u toho, když Černý tohle psal?" mávla mým úkolem.

„Se omlouvám, ale dalekohled jsem si nechal dneska doma," zazubil se, a já ho měl chuť zabít. Vůbec nechápal, v jakém loji jsem, jestli Musilová pojme podezření a bude ho konzultovat s našimi. Když ale neviděl žádnou pobavenou reakci na svůj vtip, vydal se blíž.

„Jo tohle," mávnul rukou nad textem, který viděl poprvé v životě, jako kdyby ho psal on sám. „Viktor říkal, že si potřebuje trochu nahnat známky před koncem roku, a můj strejda je mág, registrovanej, samozřejmě, tak jsem se ho vyptal na pár věcí," spustil Dan, a lži z něj padaly se samozřejmostí, kterou jsem mu vždycky hrozně záviděl.

„Proč jste to neřekl rovnou?" obrátila se zpátky ke mně, ale už jsem byl připravený. „No... já nevěděl, jestli jsem k tomu mohl mít někoho na konzultace."