Antologi Saint Valentines 2020

Medusa by @Phoenix30199

Sluneční parsky jí jemně hladily po tváři. Vyzývaly ji k činnosti, neurvale narušovaly klid pod jejími víčky. Přivřela je víc k sobě, aby se mohla ještě na pár okamžiků ponořit do tůně zapomnění. Tak sladká a lákavá to byla myšlenka, avšak nesplnitelná. Ona nemohla nikdy zapomenout.

Poraženecky konečně otevřela oči. Ze zvyku si je promnula a dlouze zívla. Neobtěžovala se se zakrytím úst, na stovky kilometrů daleko nebyl nikdo, kdo by ji napomenul. Ještě chvíli zůstala ležet na tvrdé kamenité zemi. Užívala si ten pocit bezstarostného slunění. Nikam nepospíchala, neměla nic na práci. Stejně jako včera, předevčírem a stovky dní předtím.

S rukama za hlavou pozorovala oblohu. Jemné nitky oblaků se postupně spojovaly v silnější proudy a táhly její pozornost směrem k západu. Se zaujetím čekala na další oblačnou bitvu, ke které se právě schylovalo. Jedno z mála zpestření, jež se stalo rutinou. Každý den, každou hodinu obracela hlavu k obloze, aby viděla další souboj bez vítězů a poražených.

Jako vždy i dnes začala zpívat. Bylo jí jedno, že její verše k uším bojovníků nedoletí. Nejprve potichu recitovala do kroku obou armád. Potom pomalu zvyšovala hlas až se krajinou rozezněl zvučný alt. Místo sboru se jí k uším vracela ozvěna jejího vlastního hlasu.

Nechávala se volně unášet vlnou fantazie. V hlavě měla výjev, kde ona sama na křídlech pomsty bojuje proti bohům. Proti těm, kteří se k ní obrátili zády. V rukou třímala chladný šedý oštěp bez ozdob a příkras. Zvláštní, že jediný okamžik, kdy cítila volnost, se odehrával pouze v její hlavě.

Dál zesilovala hlas a se zavřenýma očima dávala najevo svůj vztek i smutek. Připadalo jí, že kdyby teď přestala zpívat, ticho by jí rozedralo ušní bubínky na cáry. Ne, nemohla přestat. Jestli ji bohové pozorují z Olympu, ukáže jim, že se tak snadno nezlomí.

Nejprve si nevšimla několika kamínků, jež se uvolnily přičiněním člověka. Její pozornost upoutala až lavina suti mířící přímo k ní. Obratně se vyhnula a nehnutě pozorovala každý sebemenší pohyb. Sesuv nikdy nemohl vzniknout samovolně. Konečně mezi kameny zpozorovala nehybné lidské tělo.

Všechny instinkty na ní doslova řvaly, aby utekla. Avšak něco na okraji mysli jí stále drželo na místě. Slyšela tlukot svého srdce až v krku. Nakonec se přece jen rozhodla a pomalu se vydala k muži.

Již z dálky bylo poznat, že mu nemůže být víc jak dvacet. Tělo měl poseté pavučinou škrábanců, na kolenou se rýsovaly vybledlé modřiny. Z rány na hlavě prýštila krev a slepovala mu zlatohnědé vlasy.

Neslyšně si k němu klekla. Roztřesené ruce nejistě vztáhla k jeho tváři. První dotyk nesnesitelně pálil. Měla pocit, jakoby jí ruce spalovaly blesky samotného Dia. Sice se ubránila výkřiku, ale bolestivá křeč prostupovala celým tělem. Neovladatelně se třásla, i když ji uvnitř spalovalo tisíce plamenů. A pak najednou...

Klid, ticho, chladivý vodopád plný nečeho dosud nepoznaného. Jakoby někdo otevřel dosud nepoznané dveře v její mysli a ukázal úplně nový svět. Mravenčení se vytratilo stejně náhle, jako začalo. Rukou se stále dotýkala mladíkovy hebké tváře, ale místo bolesti do ní proudilo něco dosud nepoznaného. Její srdce roztávalo pod přívalem lidského tepla.

Nevěřícně si sáhla na hlavu, jestli se nejedná o pouhý sen. Ucítila tvrdé nepoddajné hadí šupiny. Nebylo pochyb. Musela to být skutečnost. Srdce jí rozčileně bušilo. Žlutuzelené oči upřela do jeho tváře.

Jak se mohl někdo tak pohledný dostat až sem?

Z koutu mysli se jí konečně vydrala na povrch lákavá myšlenka. Myslela si, že jí už dávno vypudila ze své hlavy, ale ona tam stále byla. Číhala na vhodný okamžik jako dravec na bezbrannou myš. Nemusíš tu být sama.

Dosud tichou krajinou se rozlehl zvuk trhající se látky. Musela to udělat. Samota jí sžírala dnem i nocí. Něžně uvázala mladíkovi kolem hlavy provizorní pásku. Každý den se snažila připravit na jakýkoliv kontakt s človekem. Nikdy by jí ale nenapadlo, že když přijde ten okamžik, bude tak nervózní. V krku ji pálilo, ruce se nekontrolovatelně třásly.

Když mladík pohnul hlavou, ztuhla. Srdce jí bušilo ve zběsilém tempu jako nikdy předtím.

„Haló, je tu někdo?", hlas mu lehce přeskakoval.

„A-Ano, jsem tady s tebou," téměř šeptala.

Hlavu natočil jejím směrem. Neohrabanýma rukama se snažil zbavit látky na hlavě. Zastavila ho na poslední chvíli, když jeho ruce vzala do těch svých. Měl hrubou kůži, na několika místech přerušenou hlubokými jizvami.

„Ať se děje cokoliv, nikdy si nesundávej tu pásku."

V odpověď se jí dostalo letmé pokývnutí.

„Kdo jsi?"

Její hlavě chvíli trvalo, než skutečně pochopila otázku. Kdo vlastně jsem? Můžu být kdokoliv. Bohyně, nymfa, člověk...Mám skrývat svojí podstatu? Pochopí mě? A...co se stane, když ne? Příliv otázek zahltil mysl a vyhnal i poslední zbytky odvahy.

„Otázky jsou občas zbytečně komplikované a odpovědi na ně naopak jednoduché."

Vypadal, že je dost vyvedený z míry.

„Dovedu tě k vodě, ano? Není to nijak daleko, povedu tě."

Pomohla mu vstát. Trochu se prohnula pod váhou jeho těla, ale musela to zvládnout. Až teď na ní konečně všechno dolehlo. Její nejtajnější sny se staly realitou. Konečně může cítit lidské teplo a ne si ho jen představovat. Konečně může poznat i jiné city než vztek a smutek.

Tak moc by si přála vidět jeho tvář v plné kráse. Jaké by mohl mít oči? Modré v barvě polední oblohy, oříškově hnědé nebo snad zelené jako čerstvě vyrašená tráva? Mohla snít o čemkoliv, ale jedno věděla jistě. Jeho oči nikdy nesmí spatřit, ani kdyby sebevíc chtěla.

Tak ráda by zanechala tento okamžik napořád. Oba by nehnutě stáli uprostřed kamenné pustiny a nic by je nemohlo vyrušit. Avšak museli jít dál. Pomalu, opatrně, aby ani sebemenší kamínek nepůsobil jako překážka v cestě. Cíl se pro ni zdál tak blízko, ale chtěla tak rychle opustit jeho objetí?

Pomalu postupovali vpřed. Snažila se sklopit pohled dolů a dávat pozor na cestu. Něco jí v tom ale bránilo. Pohledy soch rozesetých po celé planině se od ní nikdy neodvracely a připomínaly jí, kdo skutečně je. V kdysi živých tělech uhasila plamen právě ona.

Už si myslela, že nic nedokáže pokazit jejich společnou cestu. Křišťálová vodní hladina se leskla pouze několik desítek metrů před ní. Chystala se mladíka položit do stínu osamělé borovice. Možná se cítila i na něco víc. Mohla by mu říct pravdu o sobě. Avšak všechny její představy zmizely mávnutím ruky.

Jeden zrádný kámen se uvolnil a nejen to. Odhalil dlouho skrytou strž přímo na místě, kde ještě před chvílí byla pevná země.

Na poslední chvíli odstrčila mladíka stranou. Sama však uhnout nestihla. S hlasitým výkřikem se propadala hlouběji a hlouběji. Všude kolem slyšela hluk padajících kamenů a v pozadí ještě něco. Smích. Odporný hluboký smích, který vycházel odevšad. Věděla, komu patří. Té, která by měla chránit moudré a spravedlivé.

Dopadla tvrdě, ale pro její nepoddajnou hadí kůži to nebyl problém. Obratně vstala na nohy a pohlédla nahoru. Veškeré její naděje se v tom okamžiku rozplynuly.

Viděla jeho oči, hluboké a neuvěřitelně krásné. Až dolů dokázala vyčíst pocity uzavřené v těch modrých studánkách. Strach, bolest, radost, to všechno tam bylo uzamčeno a až nyní společně s poznáním se vydralo na povrch. Nekřičel ani neutíkal jako ostatní. Jen tam stál a na jeho tváři se rýsoval letmý úsměv. Úsměv, který vydrží navěky.

Chtěla tomu zabránit, ale znala příliš dobře své prokletí. V tichém porozumění mu úsměv oplatila i přes to, že se na ni dívala jen nehybná socha. Se slzami v očích mu v duchu poděkovala. To on v ní otevřel novou komnatu jménem láska.