Hokejové mistrovství / w Jakub Vrána

10. část

Pohled Míši :
Otevřela jsem oči, stála jsem na hokejovém stadionu na střídačce. Nikdo nebyl na ledě až na jednoho kluka s číslem 88 a jménem Nečas. Něco mi to říkalo, to jméno už jsem slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout. Najednou ke mně přibruslil a chytl mě za ruku.

M: Ségra musíš se vzbudit, otevři znovu oči

Ségra? Takže tenhle kluk bude asi můj brácha.

J: Já- já nevím jak, nevím nic. Jak se jmenuju, co se mnou je a jediný člověk, kterého si pamatuju si teď ty, díky tomu, že jsi mi řekl ségra

M: Míšo jsi v nemocnici a v kómatu, nikdo neví proč. Všichni o tebe máme strach

Teď už vím i své jméno, ale i tak je toho málo.

J: Kdo všichni

M: No přece já,...

Najednou jsem viděla jen tmu.

J: Martine?!

Zakřičela jsem. Vzpomněla jsem si i na jeho křestní jméno.

J: Martine, kde jsi? Nenechávej mě tu

Najednou jsem ucítila, jak mě někdo hladí po ruce. Seděl tam kluk s blonďatými vlasy. Držel moji ruku pevně a snažil se zadržet slzy. Chtěla jsem se pohnout a naznačit mu, že to cítím, ale mohla jsem ho jen slyšet a cítit jeho doteky. Odpovědět jsem nemohla, jako bych necítila žádnou část svého těla.

K: Zlato moje, prosím vzbuď se. Jsem tu s tebou a potřebuji tvoji odpověď, že ty jsi tu se mnou. Jakoukoliv odpověď

Řekl a stále držel moji ruku.

J: Zlato? Notak vzpomeň si, vzpomeň si, kdo to je!

Říkala jsem si sama pro sebe. Najednou tma zmizela. Byla jsem v parku a viděla jsem sebe, jak se procházím s tím klukem, jak se na sebe usmíváme. A pak další, sedím na střídačce a on dá gól s klukama si plácne a ke mně přijede, zastaví se, sundá rukavice, políbí mě a já řeknu.

J: Miluju tě Kubo. Kuba?! Takže je to Kuba

Vzpomněla jsem si na něj. Nejdřív jsme se nesnášeli, ale teď  se bez sebe nehneme ani na krok. Miluju ho a on mě.
Pořád se marně snažím o nějakej náznak toho, že ho slyším, cítím  a vidím. Už si vybavuju Kubu a  Martina. Musím se snažit dál. Najednou se Kuba zvedne políbí mě na čelo a místo něj se tam posadí nějaká holka. Brunetka, asi stejně stará jako já.
Tohle je tak zmatený, ale musím to zvládnout. Tentokrát sedím ve škole, hádám tak první třída. Do dveří vstoupí dívka podobná té, co vedle mě teď sedí. Musí to být ona. Sedne si vedle mě do lavice a usměje se. Pak se objevím na posteli a brečím. Ona sedí vedle mě a objímá mě. Vím, kdo to je. Moje nejlepší kamarádka Anička. Vím o ní úplně všechno, vždyť se známe už přes 10 let.
Čekám zase na tmu, ale objeví se záblesk a v něm Martin.

M: Ségra podej mi ruku, vytáhnu tě a budeme zase spolu

Vyskočím a cítím jak mě chytne. Záblesk skončí a já rychle otevřu oči. Cítím, jak se nadechnu. Vidím je všechny a všechny je znám. Kuba, Anička, Martin a Táta. Pomalu otočím hlavu a zase mě za ruku drží Kuba.

J: K- Kubo?

Vydám ze sebe.
On odkryje ubrečený obličej a podívá se na mě.

On mě slyší? Já jsem to dokázala!

K: Mi- Miško, ty jsi vzhůru

Řekl a zvedl se ze židle. Ostatní v tu chvíli zareagovali stejně. V místnosti zavládlo ticho.

J: Já si vás všechny pamatuju

Vydala jsem ze sebe.

T: O bože, zlato moje, co nám to děláš

Řekl táta a pevně mě objal. Měl skleněné oči, ale slzy nakonec udržel.

A: Míšo, já myslela, že už se neprobudíš

Řekla Anička, objala mě a rozbrečela se. Martin mě chytl za ruku.

M: Ségra, já ani nevím, jak se ti omluvit. Je to moje chyba

J: Není to tvoje chyba a navíc v mých snech během kómatu jsem viděla tebe. Byl jsi první, kdo tam se mnou mluvil a první člověk, na kterého jsem si vzpomněla. A teď, než jsem se probudila, jsem tě viděla natáhl si ke mně ruku a řekl si, ať ti podám svoji, že spolu to zvládneme. Jen díky tobě jsem zpátky

Martina to dojalo k slzám.

M: Já nevím, co na to říct. Chyběla jsi mi. Bylo to tak těžký se na tebe jen dívat, jak bezmocně ležíš

J: Už je to fajn, zase budeme všichni spolu

Martin mi dal pusu na čelo a objal Aničku, aby ji utěšil. Uviděla jsem Kubu, jak si sedl vedle mě a jen mi koukal do očí, pak vzal moji ruku a dal mi na ni několik malých pusinek.

K: Já nemám slov. Lásko ty jsi mi tak chyběla, tvoje oči mi chyběli. Nemohl jsem se do nich podívat a upřímně ti říct, jak moc tě miluji. Doufal jsem, že se vzbudíš a já ti to ještě budu moct zopakovat. A teď jsi vážně tu. Jsem nejšťastnější. A jsem na tebe tak hrdej, jak si s tím bojovala, aby si se dostala zpět k nám. Miluju tě z celého svého srdce Miško moje

J: Kubo, to je tak krásný, já jsem tak šťastná, že mám po boku někoho, jako jsi ty. Taky tě hrozně moc miluju a už tě nikdy neopustím, slibuju!

Řekla jsem s úsměvem a pohladila jsem ho po tváři. On mě políbil a zase si sedl zpět na židli vedle mě.

M: Půjdu pro doktora

T: Jo určitě běž

Martin vyšel ze dveří a za pár minut byl zpět i s doktorem.

Doktor: Prosím vás, aby jste nachvilku odešli, musím slečnu vyšetřit, abych věděl, že už nic nehrozí

Všichni mi mávli a odebrali se za dveře.

Doktor: Vítám vás zpět slečno. Jste vážně silná a statečná

J: Děkuji

Řekla jsem s úsměvem. Doktor dodělal vyšetření a pak mě poslal na různé rentgeny a na CT hlavy. Vše prý bylo v pořádku. Takže si tu poležím ještě měsíc, aby měli jistotu a pak hurá domů. Rozloučila jsem se s Aničkou, Martinem a tátou, kteří už mířili na hotel za ostatníma klukama, kteří čekali na výsledky, co jim o mně sdělí táta.

K: Mám překvapení, domluvil jsem se s vrchní a ta mi povolila tu přespat s tebou, abych na tebe dal pozor.

Řekl s úsměvem a lehl si na vedlejší lůžko, abych měla svůj prostor.

J: Jsi vážně nejlepší Kubo. Potřebovala bych tě tu u sebe a usnout v tvém objetí, ale vím, že to zatím nejde

K: Neboj zlato, já jsem tu pořád

Řekl s úsměvem.

J: Kubo, já se bojím usnout, co - co když se z toho znovu neprobudím

K: Tohle ani neříkej. Už je to pryč a nic takovýho se nestane slibuju

Řekl a poslal mi pusu. Pak jsem už zavřela oči a usnula jsem.