Unwell (HP fanfiction)

Kapitola 86: S.P.O.Ž.Ú.S.

Bolelo se hýbat. Bolelo dýchat. Bolelo mrkat. Byl tak vyčerpaný, až mu bylo na zvracení. Motala se mu hlava a vypadalo to, jako by každý jeho krok měl skončit tím, že se bude válet na zemi se zlomeným kotníkem. Každý den chodil do práce s myšlenkou, že to bude snadnější nebo méně vyčerpávající.

Nikdy nebylo.

Jediné, co chtěl, bylo jít domů a vlézt si do postele. Samozřejmě, že by to nebylo tak jednoduché. Přestože byl příliš unavený, než aby jedl, bylo jeho rodičovskou zodpovědností zajistit, že Teddy bude mít pořádnou večeři. S jejich zabezpečením nebyla donáška jídla možná, takže někdo se bude muset pokusit o vaření. A pak se bude cítit provinile, že s Teddym netrávil čas. Trávil s ním příliš málo času. Nebylo to fér vůči Teddymu ani jemu. Také by to nebylo fér vůči Severusi, kdyby si šel zdřímnout a nechal ho batole hlídat.

Posledních několik let se točilo kolem toho, aby byl k Severusovi fér, avšak poslední týden to doopravdy dostal do záře reflektorů. Od té večeře u Třech košťat měl Harry několik nouzových setkání s doktorkou Brownovou. Osobně se s ní přestal vídat před nějakým časem, když se vyřešila situace s Bezesným spánkem. Ale to bylo před Paříží. Předtím, než Severus přiznal, že mu na něm záleží více než na pánovi a více než na příteli.

K jeho překvapení mu neřekla, že je strašný, když před ní připustil, jak se cítí. Avšak vynadala mu za to, že Severusovi řekl, že uvažoval, že ho dá pryč. Zřejmě bylo přirozené zvažovat, že ho dá pryč, ale tím, že mu o tom řekl, překročil hranici. Přestože se od něj čekalo, že k němu bude naprosto upřímný.

Řekla mu, že čekala, že bude používat selský rozum. Uvažoval, jestli vůbec nějaký má.

Zatímco Harry upřednostňoval předstírání, že se nic nezměnilo, Severus se rozhodl pro zcela jinou cestu. Doktorka Brownová tvrdila, že Severusovi nic neprozradila, ale nevěřil jí. Severus věděl, že se Harry cítí stejně jako on, a protože doktorka Brownová byla jediná, kdo to věděl, musela tu informaci vypustit ona. Nedělal nic neobvyklého s výjimkou, že si od něj od té doby, co se vrátili ze zahraničí, udržoval určitý fyzický odstup. Byly to ty drobnosti, které řekl, často v humorném světle, které Harrymu prozradily, že to ví. Pro Harryho to bylo těžké popírat.

Stál ve frontě na Letax a čekal, až přijde na řadu, aby mohl hodit prášek do krbu a vrátit se domů. Mozek měl zahlcený myšlenkami, co vše musí udělat v příštích několika měsících, aby prošel bystrozorským výcvikovým programem, a svému okolí nevěnoval příliš pozornost. Až do té doby, než jeho jméno zavolal známý hlas. „Hej! Harry!"

Harry se otočil a viděl, jak k němu běží Ron. Ron byl vždy v kondici, ale ukázalo se, že bystrozorský výcvikový program pro něj byl výjimečně prospěšný. Byl opálený, přestože Harry neměl dušení odkud. Zabolelo ho, že to neví, protože Ron měl být nejen jeho prvním přítelem, ale také nejbližším. Ron byl bratr, a přesto ho Harry poslední měsíc sotva viděl, natož aby s ním mluvil.

Ron Harryho rychle jednou rukou objal. „Jak se sakra máš? Mám v úmyslu se za tebou už kolik týdnů stavit, ale čas mi uniká."

Pokusil se usmát, ale jeho obličejové svaly byly také unavené. „Mám se dobře. No, jsem unavený, ale to není nic nového.

Ron se zamračil. Upřeně si Harryho prohlížel. „Jsi v pořádku, kámo?"

Co chtěl doopravdy vědět, bylo, jestli se Harry nevrátil k užívání Bezesného spánku. Nebyl unavený, protože by nespal. Byl unavený, protože měl zodpovědnost za tolik věcí, že se cítil ochromeně. Byl unavený, protože kvůli bystrozorskému výcvikovému programu byl v zápřahu šestnáct hodin denně a musel využívat každou kapku energie, kterou bylo jeho tělo schopné vyprodukovat, na vrhání kouzel, odrážení kleteb a psaní sáhodlouhých reportů.