Unwell (HP fanfiction)

Kapitola 80: Urgentní příjem

Každý měl v životě něco, čeho se děsil. Například pán často zmiňoval strach z toho, že by jeho syn mohl mít schopnost přeměnit si funkční žábry. Severus se děsil toho, že svého pána ztratí, že bude prodán, smrti, ztráty vztahu, který s pánem měli. Teddy se děsil stejnou měrou odpoledního odpočinku jako večerky.

Některé věci nestály za to, aby se jich člověk děsil. Odpolední spánek člověku nikdy neublížil a Severuse si ve skutečnosti často přál, aby čas na odpolední spánek utekl tak rychle jako svobodnému člověku dovolená. Strach z toho, že Teddy nebude schopen dýchat, byl pochopitelný, ale nepodložený. Pokud někdy proti své vlastní vůli začne modrat, bude to výsledkem toho, že si do nosních dírek nacpal olivy a ne proto, že by se mu na krku objevily žábry.

Ztráta pána. Děsit se něčeho, co je mimo vaší kontrolu, bylo bezpředmětné, což byl důvod, proč Severus dělal, co mohl, aby svého pána chránil. Chtěl využít té moci, co měl. Strachoval se o něj každý den, když se přemístil na ministerstvo kouzel a nikdy by to nepřiznal, ale jakmile získal svou hůlku zpět, zkontroloval sílu pánových ochran. Potřeboval svého pána nejenom, aby naplňoval jeho fyzické potřeby – jídlo, přístřeší, teplo – ale také kvůli potřebám, o kterých si teprve nedávno uvědomil, že jsou ještě více důležité. Být milován, být opatrován, mít někoho, kdo se o vás bude obávat bez sobeckých důvodů. To Severus před pánem nikdy předtím neznal.

Ty nejsi sobecký, když se o něj strachuješ, odpověděl hlas v jeho hlavě, který mu říkal pokrytče. Pánovi Westonovi bylo jedno, co se ti stalo poté, co tě prodal, kdežto kdyby tě prodal pán, vždy by sis o něj dělal starosti. To je rozdíl. Není ode mě požadováno, abych ho milovat.

To byla pravda. Severus ani jednou svému pánovi neřekl o své lásce k němu. Přestože mu to pán šeptal do vlasů alespoň dvakrát denně, Severus nikdy neodpověděl. A pán to od něj nikdy nečekal.

Jako kdyby ho už nesvírala vinna, sužovala ho lítost. Proč nikdy neřekl ‚Také vás miluji.'?" Proč nikdy neřekl něco, čím by to dal najevo? Vždy předpokládal, že jeho chování bylo dostatečné – a co když nebylo? Zemře jeho pán s myšlenkou, že ho Severus považuje jen za dalšího pána? Sevřel se mu žaludek.

„Severusi?" prolomila ticho paní Hermiona. „Mluví na tebe paní Weasleyová."

Severus vzhlédl. Vskutku, shlížela na něj buclatá žena, v jejíž zrzavých vlasech se už objevovaly šedé prameny.

„... Molly?" zeptal se Severus nejistě.

„Severusi, zlatíčko," její úsměv byl až příliš soucitný, „Teddy začíná být unavený. Už je téměř půlnoc a Teddy měl jít spát již před čtyřmi hodinami."

Ohlédl se na ječící batole, které bojovalo, aby se dostalo z klína Arthura Weasleyho. Nebyl nevědomý toho, co se děje. Bylo to chytré dítě a nemohlo být nevědomé, že je něco špatně. To jeho dnešnímu chování nepomáhalo.

Teddy. Oblečený v dětském pyžamku byl jednoduše nejroztomilejším dítětem, které v tuto chvíli na urgentním příjmu bylo. Byl také nejvíce milovaný, nejvíce podporovaný. A bude v jeho nejlepším zájmu čelit svému strachu.

‚Severusi, nech si ten ret. Bože, vím, že máš radost, že máš zpátky zuby, ale nemusíš to tak dávat najevo.' Uvědomil si, že se kouše do rtu a s pánovým napomenutím ho nechal být.

„Kdybyste ho mohli vzít domů s vámi, bylo by to úžasné." Severus si unaveně promnul oči.

Paní Weasleyová přikývl. Natáhla ruku, jako by ji chtěla položit Severusovi na rameno, ale zarazila se. „Jsme tu všichni pro tebe, jestli něco potřebuješ. Kvůli tomu rodina je."