Spirit: Legenda o Doragonovi

2. Kapitola

Ryuu:

Ležela tam bezmocně na zemi. Bylo mi jí líto.
Její vesnici napadl nepřítel a vyvraždil všechno živé. Pravděpodobně je jediná, která se vyhla tomuto smutnému osudu.

Neviděl jsem jí do tváře, ale měla dlouhé bílé vlasy ve kterých měla zapletené malé copánky. Konce dlouhých vlasů měla celé od krve.

„Je mrtvá?“ zaptala se Yoshiko.
Věděl jsem že Yoshiko by toho kdo jí ublížil nejradši utopila. Přála si mír mezi všemi zemi a vesnicemi.

„Ne, žije. Vypadá že je zraněná.“ odpověděl jsem, protože jsem si všiml že se pohla. Nejspíš si myslí že jsme ji přišli zabít.
„Vezmi ji k sobě.“,řekla Yoshiko.
„Ano.“, ihned co jsem to dořekl rozklepala se.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se a ona zvedla pomalu hlavu. Polkl jsem.

„Tati? Jak vypadala maminka?
„Hmm.. Měla bílé vlasy jako ty Ryuuko.
Ale její oči... velmi světlé modré oči. Jako voda v prameni té nejčistčí řeky. Blýskaly se jako drahokamy.
A malé růžové rty s tím nejhezčím úsměvem.“
„Byla maminka krásná?“
Ano, byla. To opravdu byla.“

Měla oči přesně takové, jako jsem si představoval že měla maminka. Chvíly jsem se do těch vyděšených krásných očí jen díval.

„Kdo jsi?“, zeptala se a mě došlo, že na ni hloupě zírám.
Zčervenal jsem a kousl se do rtu. Odvrátil jsem zrak.

„Jsme na tvé straně.“, promluvila konečně Yoshiko a já jsem byla docela rád že prolomila to trapné ticho.

Posadila se a ja si jí mohl celou prohlédnout.
Vypadala takhle maminka? Byla takhle 
krásná?
Na co myslím? Je to cizinka. Je ze země Větru. Nemá tu co dělat.

Yoshiko k ní byla milá. To je Yoshiko ke všem.
Je neskutečne vřelá a empatická. Je pro mě skoro matkou.

Když jsem byl malý tak mi česala vlasy a vyprávěla mi jaká byla moje maminka než umřela.

Jsou rodiče té dívky také mrtví?