Spirit: Legenda o Doragonovi

10. Kapitola

Ryuu:

,,Ryuu?", zeptala se a zamyšleně se u toho dívala do ohně. Už bylo téměř šero a oranžová zář plamenů jí zvýrazňovaly rysy ve tváři.

,,Ano?"

,,Chci ti něco říct, protože si myslím, že je to asi něco, co by si měl vědět.", řekla a sedla si to tureckého sedu a stále se dívala do ohně. Mlčel jsem, protože jsem tušil že to bude něco důležitého. 

,,Naši vesnici napadli nějací muži. Já stihla utéct, ale...", nedořekla větu a přikryla si ústa. Zavřela oči. Po jedné tváři jí stekla malá slza. Rychle si jí utřela do rukávu a nadechla se. 

,,Promiň.", šeptla a pomalu vydechla. 

,,Nevím co je s ostatními a to je na tom to nejhorší...", pokračovala a prohrábla si své dlouhé bílé vlasy.

,,Ne. Vím co je nejhorší.", řekla a podívala se opatrně na mě. Nevím jak jsem se tvářil v tu chvíly, ale uvnitř jsem s ní soucítil. Kvůli mé matce.

,,Byli tam kvůli mě...", řekla a sklopila zrak. Slzy jí začaly stékat po tváři jako zrnka hrachu. Obličej si položila do dlaní a prostě tam seděla a brečela. Nevěděl jsem co mám dělat.

Co by jsi udělala ty mami?

Vstal jsem a přisedl si k ní blíž. Veděl jsem, že prožívá bolest a věděl jsem jaké to je. Ale každá ta utěšující slova co mi kdo kdy řekl, mi nikdy nepomohla. Připadal jsem si jako ještě větší hlupák, co své problémy zveličuje. Jediné co mě dokázalo uklidnit bylo Yoshičino obětí. Vzala si mě do náruče a hladila mě po vlasech. Zpívala mi tu samou ukolébavku, kterou mi zpívala maminka.

Zničehonic se narovnala a utřela si slzu a podívala se na mě. Její oči byli zarudlé a smutné.

,,Jsem špatný člověk, Ryuu?"