Spirit: Legenda o Doragonovi

8. Kapitola

Ryuu šel vedle mě a vypadal jakoby se na něco chtěl zeptat. Vypadal docela vtipně, protože se několikrát nadechl a už skoro něco řekl a potom od toho zase upustil.

,,Ty se chceš na něco zeptat že?", usmála jsem se a podívala jsem se na něj.
Zaskočilo ho to, jelikož se na mě překvapeně podíval.
,,Noo..." řekl a krátce se zasmál. To bylo poprvé co jsem ho viděla se usmívat.
,,Kolik ti je?", zeptal se celkem nečekaně a mě došlo, že jsme se  vlastně pořádně nepředstavily.
,,Je mi sedmnáct. A tobě?"
,,Osmnáct.", odpověděl krátce.

,,Jsi vládce Ryuuko?, zeptala jsem se po chvíli mlčení.
,,Ano.", odpověděl celkem bezstarostně.
A ty? Zeptal se protivný hlas v hlavě. Řekni mu přesně kdo jsi. Měl by to vedět. Opakoval mi ten hlas. Ale můžu mu věřit? Ano, zachránil ti život. Řekni mu, že jsi...
,,A ty?", vytrhl mě z myšlenek.
,,No.. Já jsem.. Je-.. Je-.. jsem vládce.", rychle jsem tuhle nepříjemnou větu ukončila. Nechci přijít o prvního člověka, který se se mnou baví.
,,Víš, nikdy jsem neviděl vládce Větru.", řekl docela obdivně a podíval se na mě.
,,A já Vody.", opětovala jsem mu pohled a naše oči se střetly. Oba jsme se začaly smát.

První přítel.

,,Yoshiko?", otočil se Ryuu a zamířil k Yoshiko, která stála opodál a povídala si s nějakým mladým mužem. Vypadala, že se docela baví.
,,Ano?", otočila se na Ryuuka.
,,Nemohli by jsme, ještě než zapadne slunce, zajít k jezeru?, zeptal se a propletl si nervózně prsty.
Yoshiko se zvědavě usmála a kývla hlavou.
,,Jasně že můžete, ale nepřipojím se k vám. Musím jít něco zařídit do stájí.", doplnila a pokynula rukou ať jdeme.
,,Pojď Sumiko! Yoshiko ti sežene koně a já ti ukážu zdejší zdroj vody.", zavolal na mě Ryuu a vydali jsme se rychlým krokem ke kraji vesnice.

Ryuukův dům byl postavený na skále. Měl jedno patro a byl skvěle udržovaný a měl velkou zahradu, na které se pásl kůň. Byl to Ryuukův kůň. 

,,Vydrž chvíly, osedlám Malay.", řekl Ryuu a zmizel v malé stáji. Za chvíli se objevil s velkým koženým sedlem a uzdou v rukou.

,,Nechceš pomoct?", zeptala jsem se, protože sedlo vypadalo opravdu těžké.

,,Ne to je v pořádku, není tak těžké jak vypadá.", pousmál se a položil ho na široký pařez.

,,Umíš jezdit na koni?, zeptal se mě po chvíly. 

,,Dá se říct, že ano.", odpověděla jsem docela nejistě, protože jsem na koni jezdila spíše jako malá.

,,Tak sedej.", řekl mi a mírně se usmál. Měl už nasedláno a zrovna dával kobylce do huby udidlo. Byla dost vysoká a vypadala že má velkou sílu. Ale měla tak mírumilovný pohled, že mi to ani nevadilo.                                                                                                                                                                              Ale problém nastal, když jsem se začala škrábat na její vysoký hřbet. Dala jsem nohu do třmenu, ale byl tak vysoko, že jsem tam prostě stála, měla jednu nohu v pozoru a rukama se držela vršku sedla. Musela jsem vypadat naprosto směšně. A vtipné to bylo i pro Ryuuka. Začal se potichu smát. Bylo mi docela trapně.

,,Promiň.", smál se a pomohl mi zase na mé obě nohy. ,,Tohle se stane vždycky, když na ní někdo leze, věř mi.", chechtal se pořád a já se začala smát taky.

Nakonec jsem se tam s Ryuukovou pomocí nějak dostala, ale byla to fuška. 

---

Jela jsem vepředu a Ryuu seděl za mnou. Držel otěže a jeli jsme směrem z vesnice. 

,,Kdy naposledy jsi jela na koni?", zeptal se Ryuu a já cítila jeho tepý dech na krku.

,,Když mi bylo patnáct.", odpověděla jsem celkem stydlivě. Ptal se, protože jsem tam seděla jako kus dřeva.

,,Na-", řekl a podal mi otěže.

,,Umm... to není dobrý nápad.", vyhrkla jsem. Začal se smát. Chytil mě za ruce. Měl velké dlaně, ale ne o moc než ty moje. Měl pevný, ale příjemný stisk. V břiše mi lítalo hejno malých motýlků. 

Co to se mnou ten kluk dělá? 

Oba dva jsme chvíly mlčely a bylo to takové trapné, ale příjemné ticho. Nakonec jsem ty otěžě chytla a on pustil mé ruce. Škoda...

Bylo příjemné teplo, kouzelný podvečer. Před chvílí jsme projeli tou děsivě úzkou jeskyní. Jeli jsme lesní cestou a před námi se otevírala brána z lesa ven. Za ní se táhla dlouhá luční cesta končící u malého jezírka, které bylo obrostlé keři a malými stromky.

,,Nezrychlíme trochu?", prolomil ticho Ryuu.

,,Ne.", odpověděla jsem rázně. Ale už bylo pozdě. Pobídl kobylku do cvalu a ta vyrazila. Zavřela jsem oči a přitiskla kolena těsněji k sedlu. 

Ale za chvíly jsem je otevřela. Bylo to úžasný. Spadl ze mě strach. Uvolnila jsem se a sehrála jsem se s ladnými pohyby kobylky. Cítila jsem se skvěle. Vítr je můj živel, takže mi nevadilo že mi foukal přímo do obličeje. Ryuu se nejspíš cítil stejně.

Když jsme dojeli k jezírku zpomalili jsme. Ryuu sesedl a pomohl mi dolů. Sundal Malay sedlo a uzdu a hodil je na zem.

,,Jdeš se s námi vykoupat? Dokud je světlo. Potom nám bude zima.", obrátil se na mě Ryuu s tázavým výrazem.

,,Ale ano, proč ne?", dnešní večer musí být skvělý.

Ryuu si vyzul boty a vydal se k malé kamenité pláži, na kterou svítilo oranžové slunce. Malay šla poslušně za ním. Měli mezi sebou úžasný vztah.                                                                                                      Já si mezitím rozvazovala vysoké kožené boty. Já, plně soustředící se na rozvazování jsem absolutně nečekala co se právě stalo. Před obličejem mi levitovala malá kapka čisté vody. 

,,To jsi nečekala co?", zeptal se mě Ryuu a já se na něj podívala.                                                                Měl už sundanou košily a měl jenom volné krátké kalhoty upevněné pruhem béžové látky. Byl hubený, ale ne slabý. Měl hezky vyrýsované ruce a břicho. Ruku měl nataženou dopředu a ovládal tu podivně vznášející se kapku vody. 

Zírala jsem střídavě na něj a na tu kapku. Potom jsem udělala rychlý pohyb celou pravou rukou a soustředila všechnu energii do mého ukazováčku. Kapka vody okamžite odletěla. Oba jsme se na sebe udiveně podívaly a začaly se smát.

,,To jsi nečekal co?"