Láska hodně bolí

10. Romantika na vyhlídce

Myslela jsem, že ta přednáška nebude mít konce. Ono se taky říká, když se na něco strašně těšíš, tak čas utíká strašně moc pomalu. Tohle bylo přesně ono, proklínala jsem každou minutu, která utíkala pomaleji a pomaleji. Ani jsem nevěděla o čem profesor mluvil, bylo mi to jedno. Jediné, co jsem chtěla bylo vidět opět Adama a konec této přednášky. 

Mé modlitby byli vyslyšeny, konec. Teď rychle z posluchárny, ke skříňce a ven z univerzity. Snad tam budu dřív než Adam. Chtěla bych ho překvapit, že tentokrát čekám na něj já a ne on na mě. Ale to se mi nepovedlo, protože před budovou už na mě Adam čekal a když mě uviděl, roztáhl ruce na znamení, abych se k němu rozeběhla, že mě obejme. Na nic jsem nečekala a vrhla jsem se mu do náručí. Jeho náruč jsem si vážně moc užívala, to nepopírám a nevím, jestli si to objetí užíval i Adam, ale nic nenamítal, takže si ho asi užíval. Po objetí jsme se na sebe podívali a mě přišlo, že chce Adam udělat ještě něco víc, ale brání se tomu. "Tak, kam tedy půjdeme. Chceš se někam jít projít nebo si někam sednout." Chvíli jsem tak přemýšlela, "Šla bych se projít, ale nevím kam. Ty o něčem víš?" Jen kývl hlavou, chytl mě za ruku. Já jsem se tomu nebránila a poslušně jsem šla za ním. 

Došli jsme na nějakou vyhlídku, ze které byl krásný výhled na město. V tu chvíli jsme nic neříkali, jen jsme se kochali výhledem, ani jsme si to ani jeden neuvědomil, tedy já po chvilce ano a vůbec mi to nevadilo, že se ještě furt držíme za ruce, jako by jsme byli pár. Myslím, že si toho taky po chvilce uvědomil a ještě intenzivněji mě chytl. Usmála jsem se a dala mu hlavu na jeho rameno. No, co vám budu povídat, byla to nádherné a romantické. Ani nevím, jestli to byl záměr, nebo ne. Ale jestli to byl záměr, tak se mu to tedy povedlo. Nechtěla jsem z toho místa odejít, ale už mi byla trochu zima. Adam si toho všiml, pustil mi ruku a sundal si mikinu a dal mi ji na ramena, více si mě k tobě přisunul a já jsem se k němu přitulila. Teď už mě nedržel za ruku, ale za rameno a já jsem mu opět dala hlavu na rameno. Chtěla jsem, aby ta chvíle nikdy neskončila. Nakonec jsem to byla ale já, kdo tu chvíli přerušil. "Adame, asi bych už měla jít domů, aby se mamka nebála, kde jsem." Pomalu jsme se začali zvedat z lavičky 

Adam mě opět doprovodil až k domu rodičů. "Děkuji ti za krásný den a za tu vyhlídku. Bylo to tam opravdu krásné." Adam se na mě jen usmál, dal mi jeden neposedný pramínek vlasů za ucho a zároveň mě pohladil po tváři. Pod jeho doteky jsem jihla. "Není vůbec zač, to já děkuji. Byl jsem tam několikrát, ale až dnes to mělo to správné kouzlo, a to díky tobě." Aniž bych chtěla, tak jsem se začala červenat, tak jsem raději sklopila hlavu dolů, aby to neviděl. Chytil mě za bradu a jemně mi zvedl hlavu, "Za to, že se červenáš se nemusíš stydět. To je na tobě strašně roztomilý." Děkuji Adame, začala jsem se červenat ještě více. Ještě furt mě jemně držel za bradu a já jsem ještě čekala, co bude dál. A také jsem se dočkala, pomalu se přibližoval k mým rtům a políbil mě. Musím říct, že líbat umí a já jsem okamžitě spolupracovala.