Láska hodně bolí

9. Já jsem vážně nenapravitelná

Druhý den jsem šla už trochu veseleji po škole, sice to ještě nebylo ono, ale bylo to o něco lepší. Zamířila jsem si to rovnou do třídy na přednášku, ale někdo mě chytil za ruku a objal mě. Chvíli jsem nevěděla, kdo to je a lekla se. Po objetí  a neříkám, že se mi to nelíbilo, protože jsem i tak trochu tušila, kdo to je, jsem zjistila, že mě objímal Adam. Usmála jsem se na něj a řekla, "Ahoj, nebylo by lepší mě nejprve pozdravit a pak obejmout, než mě tak vylekat?" Usmál se na mě a odpověděl, "To sice jo, ale chtěl jsem tě prostě překvapit a možná i trochu vylekat." Lehce jsem ho uhodila do ramene a vydala jsem se do posluchárny a Adam šel za mnou. 

Na přednášce jsme seděli co nejdál od doktora, aby jsme si mohli podívat. "Všiml jsem si, že si teď nějaká veselejší. To je kvůli mě a tomu, jak jsme si včera promluvili?" Usmála jsem se a řekla, "Ty si všímavý a nějaký domýšlivý ne?" Vypadal, jako by se urazil a odpověděl, "Všímavý jsem a domýšlivý? Proč bych měl být domýšlivý?" "No, tak třeba kvůli tomu, že si myslíš, že mám díky tobě dobrou náladu, nebo aspoň lepší náladu." "Tak ale to neznamená, že jsem domýšlivý." Opět jsem se na něj usmála, "No dobře, vyhrál si. Ano, díky tobě mám lepší náladu, protože jsi první člověk, který si všiml, že se mnou není něco v pořádku. Když nepočítám moji rodinu a mojí nej kámošku. A si taky pořádně jediný, kdo mě vyslechl." Dal mi ruku přes rameno a přitáhl si mě s tobě blíž a já jsem se vůbec nebránila, naopak, ještě jsem si k němu sedla blíž a dala mu hlavu na rameno. Myslím, že se usmál a dal mi jeho hlavu na tu mojí. Ani nevím jak dlouho jsme tak seděli, ale já  jsem si to moc užívala, protože takový pocit jsem už dlouho neměla a necítila. Chtěla jsem si užít každou chvilku, kterou jsem strávila v jeho blízkosti. Asi jsem nepoučitelná, ale cítila jsem k němu více, než bych měla a chtěla. Protože já jsem nevěděla, co si o Adamovi mám myslet a jak by to o myslel se mnou. Jestli jako přátelé, nebo přátelé s výhodami, nebo třeba i něco více.

Po přednášce jsme se museli rozdělit, protože každý jsme měli jinou a jinde. Rozloučili jsme se objetím a každý jsme si šel vlastní cestou. Na další přednášce jsem nemyslela na nic a na nikoho jiného, než na Adama a doufala jsem, že on dělá to samé. S ničeho nic mi zavibroval mobil, což mě vyrušilo z přemýšlení na Adama. Podívala jsem se na mobil, kdo mi píše a zjistila jsem, že to je Adam. Usmála jsem se přečetla si co mi to napsal, "Doufám, že ty máš přednášku zábavnější, protože já se hrozně nudím a musím na tebe myslet." Usmála jsem se a odpověděla jsem mu, "Tak to jsme na tom stejně. A musím se ti přiznat, že na tebe taky myslím." Rychle jsem zase schovala mobil do kapsy u kalhot a dál jsem myslela na něj. Po chvilce mi opět zavibroval mobil, rychle jsem ho vytáhla z kapsy a podívala jsem se, co mi napsal, "Páni, tak mi máme i stejné myšlenky. Chceš se zase po škole sejít?" Začala jsem se lehce červenat a odpověděla jsem, "Jasně, moc ráda." Uklidila jsem mobil a už jsem se nemohla dočkat, až Adama opět uvidím a obejmu.