Selekce Počátek [DOKONČENO]

Láska na první fotografii

Stres a nervozita podle mě na sebe navazují, i když je stres možná o něco horší. Ale co je horší, jako stres spojený s nervozitou? To bych docela rád věděl, neboť takový pocit mě sužuje už od rána.

Uzel v břiše tomu taky nepomáhá. K tomu můžu ještě přičíst včerejší hádku s matkou. To vynásobit dneškem a s nervy co mám úplně na dranc.

Asi budu zvracet. Nádech a výdech. To chce klid. Nic jiného. Nebo to potřebuje nejméně dvou roční odročení.

Seber se Nicolasi! Nechovej se jako Eric a nedělej ze sebe hysterku. Opravdu se poslední dny chováš jako nevyrovnaná ženská, která akutně potřebuje velký kyblík čokoládové zmrzliny. Já už vážně šílím.

Promnu si obličej a zkontroluji svůj vzhled v zrcadle. Komorná měla pravdu, měl jsem jít spát a nemyslet na to. Teď vypadám jako chodící mrtvola.

„Vážně super," prohrábnu si vlasy a uhladím si je, aby aspoň vzbuzovaly naděj dobrého vzhledu. Už předtím byly upravené, ale nějak jsem potřeboval zaměstnat ruce, abych se nějak uklidnil.

„A to se okolo mě prohnal celý tým maskérů," uchechtnu se nad tou realitou, jak probíhaly přípravy na natáčení. Takto živě to tu nevypadalo ani, když Parker měl narozeniny.

„A teď prosím přivítejte prince Nicolase Jamese Colinse!" Co? Už?! Dobře Nicku, jen vylosuješ úplně náhodné holky, se kterými se příští týden uvidíš poprvé. To je dobrý. Ne, to teda není!

Naposledy vydechnu přebytečně zadržovaný vzduch v plicích a rychlím, přitom ladným, krokem vejdu do místnosti, laděné do červené a žluté. Do barvy naší země.

Uprostřed jednoho z největších sálu v zámku jsou dvě velkolepá křesla v barvě tmavě rudé. Oproti nim nahrává kamera živě můj příchod na scénu. A další čtyři nehybně stály opodál a dělaly to samé, akorát byly rozmístěné z různých úhlů.

Nalevo od křesel se tyčí trůny, kde si hoví můj otec s matkou. Vypadají opravdu šťastně, jako by žádné problémy nebyly. Budu takto vypadat i já se svou budoucí láskou nebo budu nešťastný jako teta Annabeth?

Po zdech zase vysely tapiserie se znakem Mystií. Je to opravdu grandiózně dech beroucí, jak se na jeden den spojí všechny kasty a společně sledují vylosování dívek z různých konců Mystie. Teď můžu připustit, že je Selekce k něčemu dobrá.

Pohled stočím zpět k hlavní kameře, za kterou stojí kameraman a všechno bedlivě natáčí. Jede to živě tak hlavně žádný trapas Nicku. Zpříma se usměji do kamery, možná více křečovitě něž jsem chtěl, budiž už se stalo.

Pak si ale povšimnu tribuny, jež je prozatím prázdná stejně jako kus mého srdce, které by mělo naplnit jedna slečna ze Selekce. Úsměv mi trochu poklesne. Nechám to být a svižným krokem dojdu k nejznámějšímu moderátorovi, Steavu Badleyovi.

„A tady ho máme v plné kráse," řekne s úsměvem od ucha k uchu. „Dnes Vám to obzvláště sluší, princi.! Podlejzák.

„Děkuji Steave i tobě to dnes mimořádně sluší." Nesnáším přetvářku. Doufám, že žádná z nich taková nebude. Jinak jsou dveře tamhle.

„Jak jste se na dnešek těšil, princi?" Těšil jsem se tak moc, že jsem přemýšlel nad útěkem. Ano, až tak moc jsem se těšil Steave.

„Abych řekl pravdu, nemohl jsem se dnešku dočkat. Jen přeci je to velká sláva." Kam zmizela nervozita? A stres? Kde jste kamarádi? Kdo mě teď bude držet při smyslech, abych neřekl nějakou kravinu největšího kalibru?