Selekce Počátek [DOKONČENO]

Princ vs. všechno

„Kámo, to jak tam vypadáš?" zasměje se až přeafektovaným smíchem, když záznam zpráv z losování zastaví na momentu, kde otevírám papírek s Lady rádoby sexy mrtvolný pohledem.

Podívám se tedy na obrazovku, přes jeho šířku je přiblížen můj "nádherný" výraz přímo říkající, ať mě už mého utrpení zbaví. Takhle jsem se netvářil, že ne? Ale ano. Komu jsem kdy, co udělala, že mě musí tímto ohavným způsobem mučit. Nic, ale Tyler se v tom vyžívá, a to je hlavní.

„Nezkoušej to na mě. Nemám náladu," odpovím, a ještě víc se ponořím do bílé pohovky nacházející se v třetím patře paláce, uprostřed odpočinkového pokoje, kde se rovněž nachází plazma. Nahmatám si na roztržený ret a dokonce i obočí.

18. 9. 2179, třetí den po losování

Den po vylosování dívek do Selekce jsem se děl v pracovně a pročítal jejich přihlášky pořád dokola. Snažil jsme zapamatovat si jména a následně je přiřadit k obličejům. Marně. Dívky jsem si pletl a přejmenoval je podle jiných. Hlava mi z toho šla kolem. Mluvit před lidem nebo domlouvat s Rusy obchodní záležitosti mi šli. Ovšem zapamatovat si blbých šestnáct jmen mi najednou nejde. Alespoň to jedno jsem si zapamatovat dokázal, neboť to je jeho triumf nad rodiči. Hailey Velasquez z osmé kasty.

Dokázal jsem přemýšlet jen nad tím, jak se bude chovat v paláci plného zlata a drahokamů. Jak bude reagovat na šaty z té nejlepší látky? A podobně. Upřímně se těším až spatřím Hailey. Možná není nejhezčí, ale určitě bude fajn. Musí.

Celý palác byl nesnesitelně tichý. Akorát podzimní vítr čechral žloutnoucí listy a laskal zelenou trávu. Něco se mi na tom prazvláštním tichu něco nezdálo. Ačkoli jsem zvyklí na hluk paláce i ticho jsem za tu dobu poznal, jenže tohle je jiné ticho. Takové to ticho před bouří.

Vstal jsem od mohutného dřevěného stolu z tmavého dobu a opatrně jsem přešel otevřít, které jsem otevřel. Vykoukl jsem z nich na obě dvě strany. Nikde nic. Pro jistotu jsem ještě oba dva směry zkontroloval, zdali se tam opravdu někdo neschovává. Pořád velké nic.

Měl jsem v plánu se vrátit zpět ke stolu, jenže mě čekalo překvapení v podobě nárazu na něčí pěst. A už to začalo. Jedna rána za ranou. Než jsem se stihl vzpamatovat z toho, co se vlastně děje, měl jsem roztržený ret a neustupující bolest v břiše. Rebelové! Nehodlal jsem jim dávat čas navíc, a tak jsem bezmyšlenkovitě po jednom z nich skočil. Bránil jsem. Neměl jsem u sebe meč a ani nic podobného, zbývaly mi pouze pěsti. V boxu nejsem dobrý, jakmile ovšem jde o život, jsem z čista jasna nejlepší boxer. Moc si fandím. Spíš jsem moc dobrý vyhýbač. Vyhýbal jsem se všem úderům na mě mířené. Cítil jsem svůj pot, jak mi stéká po zádech, můj zrychlující puls a tlukot srdce. Do dostal jsem k ohništi, kde jsem šáhnul pro pohrabáč a jednoho z nich jsem jím udeřil do hlavy. Sesypal se na zem. Konečně jsem byl ve výhodě a potom to šlo samo. Pár ran jsem schytal, ale to oni taky. Po sléze se stalo něco, co jsem nečekal. Zbývající čtyři po nějakém zvukové znamení rychle utekli dveřmi. Běžel bych za nimi nebýt opovážlivce na zemi, který se mě pokoušel opět napadnout. Zítra je stejně kat ztrestá. Adrenalin a všechny emoce dorazili až za chvíli. Postupně jsem je vstřebával a pomáhal vrátit věci zpět do původní ho stavu, i přes to, že to nebylo jednoduché.

Po útoku a zjištění, co ukradli a co rozbili, jsem se rozhodl se vrátil do svého pokoje. Tam jsem usedl za stůl a přemýšlel na tím, co se před necelou hodinou stalo. Ubránil jsem se šesti rebelům zcela sám. Nepotřeboval jsem stráže, i když mě to stálo roztržený ret i obočí, samo sebou i spoustu modřin a řezných ran, z nichž se brzy stanou jizvy. Na tu největší na mém srdci stejně nikdy nedosáhnou.