Selekce Počátek [DOKONČENO]

Den před dnem D

„Charlotte už několikrát jsem ti říkal, ať necháš toho kocoura na pokoji!" říkám, zatímco moje sestra společně s mým kocourem běží pryč. Chudák Nathan, nikdy nikomu nic neudělal a teď musí vytrpět mou setru.

„Ale no tak. Uvolni se trochu Nicku," zastaví se při oknu, odkud je nádherný výhled na zahradu. Na jediné místo, kde nejsem princ, ale jen jeden z mnoha.

Zítra se to však změní. Já se změním. Chod paláce se změní. Proč? Protože zítra je losování holek, co uvidím příští týden poprvé. Takto deprimovaný

„Rád bych, ale zítra mě čeká složitý den a já nemám zapotřebí dnešek strávit tvým hlídáním!" Svou sestru mám rád nadevše, vážně. Ale jakmile se jen pokusí vzít mi jedinou z mých věci, přísahám, že se v ten moment neznám.

„Na to teď zapomeň a pojď s námi něco dělat, jinak se připrav, že Nathana vidíš naposledy," ďábelsky se zařehtá. Té holce někdy opravdu šplouchá na maják.

„Co že si řekla?" Hodím po ní vražedný pohled.

„Řekla jsem..."

„Nicolasi Jamesi Colinsi kde jsi!" Uslyším, odněkud z útrob hradu hystericky naštvaný jekot, za kterým se taky otočím.

Uprostřed chodby uvidím svou matku, jež nevypadá zrovna dvakrát nadšeně z toho, že mě vidí s Charlotte a Nathanem, místo toho, abych trénoval svůj zítřejší projev.

„Nicku já už asi půjdu," pípne a pustí kocoura na zem. Sama se pak otočí na patě a co nejrychleji zmizí.

„Ano mami?" Matka zastaví těsně přede mnou, ale ne až tak moc, tak aby nenarušovala náš společný osobní prostor.

„Víš, co je zítra za den?" zeptá se. Přikývnu. „A víš, co tě čeká?" Opět přikývnu a rovnou i na sucho polknu. „Tak nechápu, proč se s Charlotte vybavuješ, když víš, že zítra je tvůj velký den," řekne překvapivě mile.

Někdy opravdu nechápu její psychické pochody, i když dneska bych udělal výjimku.

Celé království i palác je na jehlách kvůli losování dívek do Selekce. Nemůžu tomu pořád uvěřit. Už zítra. Nemysli na to!

„Promiň, ale vzala mi Nathana, a to jí jen tak nemůže projít." Bože, teď si připadám jako osmileté děcko, co žaluje na svého staršího sourozence. A to mi je už osmnáct. Osmnáct rovná se Selekce. Nemysli na to! Nenech si poslední den svobody zkazit zbytečným připomínáním.

„Ale to nemění nic na tom, že máš procvičovat dobrou artikulaci," založí si ruce na hrudi, přičemž mě zpříma propaluje pohledem starající se matky.

Proč mě prostě jednou nemůže nechat v klidu a nenutit mi její zásady.

Chápu, že se stanu králem. Chápu, že si musím vybrat manželku. Ale nechápu, proč si nemůžu udělat jeden den volna, když jsem poslední týdny neměl čas na sourozence a ani na Nathana. O Taylorovi nemluvě.

„Malá pauza mě snad nezabije." Tedy podle všeho.

„Nezabije, ale přijdeš při ní o čas. A čas je nedostatkové zboží-"

„Stejně jako dobrých vládců." Tohle do mi už vnucovali od mala. Je to něco jako základní kámen. Neumístíš ho a nikdy nepostavíš dům.

„Přesně. Tak nevidím, v čem je ten problém." Problém je v tom, že jsem svázán pravidly království. Nevím, jak to bylo za doby rodu Schreavů, ale teď jsou pravidla a taky kasty jediné, co Mystii drží pohromadě. Jediné, co mi zbylo po tom rodu, jsou deníky Maxona Schreava.

Popisuje v nich hlavně jeho a Američin plán na zrušení kast, který ale zmařili Jižané. Ty se tu drží do dnes společně se Seveřany. S nimi měl Maxon navázané nějaké vztahy. Po jeho smrti byly však přetrhány.

Zkoušel jsem otce přemluvit o znovu navázání, ten se nad tím jenom uchechtl a řekl, že jsem bláhoví. Od té doby jsem ani jeden z těch deníku neviděl.

„Nicolase volá Země," zamává mi před obličejem matčina ruka, kde se zatřpytí smaragdový prsten, přes jehož zelené strany se odráží sluneční paprsky pronikající přes obří okno.

„Co?" Pohledem zabloudím k jejím očím. Říká se, že oči jsou okno do duše. A s tím nemůžu nesouhlasit. Opravdu se podle nich dá určit povaha člověka.

„Říkala jsem ti, ať jdeš trénovat tvůj proslov," podepře si rukou čelo ve znaku mé nedbalosti.

„Ne, umím to a teď si chci užít zbytek času s Charlotte," vzepřu se jejímu rozkazu. Pořád si snažím zachovat klidnou hlavu, i když mě začíná vytáčet to, jak mám naplánovaný celý život dopředu.

„Cos to řekl?" zeptá se šokovaně nad mým vzepřením.

„Řekl jsem, že-"

„Já moc dobře slyšela, cos řekl. Tohle by budoucí král dělat neměl," pokárá mě.

„V tomhle je problém. Snažíš se ze mě udělat chodící dokonalost, která se bude vymykat všem lidským hodnotám!" zvýším hlas jako nějaký buran. Teď mi to je de facto jedno. Nemám vlastně svou hlavu. Když řeknu svůj názor, je zameten pod práh.

„Jak si dovoluješ-"

„Tě přerušovat a říkat svůj názor?" ironicky se uchechtnu nad jejím výrazem přímo říkajícím, ať se vzpamatuji nebo to nedopadne dobře.

Mlčí. Co jiného jsem od ní čekal.

„Ano přesně to!" zvýší hlas zase ona. Nikdy nekřičí, jen tehdy když jde do tuhého. „Chceš skončit jako ubožák! Jako rod Schreavů? Chceš?!" řekne dostatečně nahlas, aby nás slyšely komorné i v ostatních částech zámku.

Nadechuji se, abych něco řekl, to mi však přeruší její naštvaný hlas.

„Radši nic neříkej. Bude to pořád dokola. Maxon tam to a Maxon tamhle to. Jižané versus Seveřané. Probuď se Nicolasi! Tohle není tvůj život! Tvůj život má být šťastný společně s některou z dívek, které zítra poznáš!" oddechne si frustrovaně. Proč se na to nemůže podívat i z mého úhlu pohledu?

„Ale mami-"

„Ale co? Nicolasi já mám toho dost! Jsi už dospělý! Minulost už byla, teď je tady přítomnost, kterou se snažíš zahodit kvůli pitomé myšlence změny! Chceš skončit jako Maxon?!" Takhle vytočenou jsem jí ještě neviděl. Přitom, co promlouvala, házela rukama ze strany na stranu jako blázen. Jako naštvaný blázen.

To už je moc i na mě. Jsem jen člověk, ale ona se chová, jako kdybych byl poslední kráva k jídlu. Jsme pro zachování další generace lidí důležití. Avšak přesto z nás pomalu uždibují, dokud z nás zbydou jen kosti.

„Ano!" rozkřiknu se po ní. „Co když chci, skončit jako Maxon a America. Co když chci, skončit jako oni za dobrou věc, hmm?!" Obě dvě věty jsem myslím zcela vážně. Nikdy jsem si nebyl ničím tak jistý jako s tímhle.

„Běž okamžitě do svého pokoje a nepřej si mě naštvat ještě víc, než jsem teď!" křikne po mně, div mi nevrazila facku. Možná že jsem to tady už opravdu přehnal.

Pro jistotu jsem se vrátil do pokoje, zde jsem i strávil zbytek dne. Ve svých myšlenkách nad zítřkem.