The right Gryffindor |HP FF|

II. Kapitola - Proroctví skrz stovky let

Varování!: V této části se vyskytuje explicitní popis vraždy, pouze pro silné žaludky, 18+

Seděl ve své tajné komnatě a vedle klidně spala jeho baziliščí přítelkyně. Všechno bylo připraveno, stačilo už jen poslední. Shromáždit ostatní zakladatele, společně pak vypít lektvar z poháru vytvořeného z čirého skla, omotaného baziliščí kůží, potřísněnou krví nevinného, s okraji z nejčernějšího onyxu. Lektvar byl připraven, zmrazen v čase a poté stačilo pouze společně odříkat zaklínadlo. Tolik let pracoval na vymyšlení lektvaru i samotného kouzla a teď, když to všechno leželo před ním, nedokázal se odhodlat k tomu, aby vyšel z místnosti a řekl to svým přátelům. Byl to strach? Nemohl být, on je přece pravý Zmijozel a ten nemá z ničeho strach! Postavil se tak prudce, až Sullen rozzlobeně zasyčela nad pohybem, který ji vytrhl z příjemného spánku. Salazar se na ni jen omluvně podíval. Všechny věci, které měl na rituál připravené, kouzlem zmenšil a opatrně si je zasunul do vnitřní kapsy svého hábitu. Konečně bylo na čase, aby vzal život do vlastních rukou, bylo na čase podmanit si čas. Jakmile dosáhnou nesmrtelnosti, už je pak nic nezastaví, aby si podrobili třeba celý svět. Všichni jim budou ležet u nohou, budou jim bezpodmínečně sloužit, jen aby také ochutnali jaké to je - být nesmrtelný.
S těmito myšlenkami se div málem nerozběhl chodbami hradu, studenti, které tu a tam potkal, se mu rychle klidili z cesty. Byl čas večeře, což znamenalo, že všichni budou jíst ve velké síni. Dveře do síně jako vždy rozrazil bezhůlkovou magií a vplul do místnosti.
„Helgo, Roweno, Godriku, chci s vámi všemi okamžitě mluvit! Budu na vás čekat ve svých komnatách," na jejich odpověď se nenamáhal čekat, otočil se na patě a už ho nebylo.

Místnost se ponořila do hrobového ticha. Zraky studentů se upíraly na své učitele, kteří si jen vyměnili zmatené pohledy. Své poloprázdné talíře zanechali na stole a společně se vydali za svým přítelem. Celou cestu do sklepení na sebe nepromluvili jediné slovo, každému z nich se v hlavě honily jiné myšlenky. Klepáním se neobtěžovali a vstoupili do soukromých komnat Salazara, který už na ně čekal. Místnost vypadala nepoužívaně, jakoby v ní nikdo ani nežil. Pouze na stole mezi nimi stál pohár, do kterého byl nalit nejspíš nějaký z dalších salazarových lektvarů, kterými se tak rád zabýval.
„Co se děje, Salazare, doufám, že je to alespoň důležité a nemohlo to počkat na naši zítřejší schůzi," promluvil ostře vedoucí nebelvírské koleje. Nelíbilo se mu, jak s nimi Salazar poslední rok mluvil, jako by pro něj byli podřadní.
„Několik posledních let, kdy vy," podíval se hlavně na Godrika, „jste se zabývali naprosto nedůležitými věcmi, já jsem dokázal přelom, co se týče kouzel a lektvarů."
Tři zakladatelé se na sebe zmateně podívali, neměli nejmenší ponětí, o čem to jejich přítel mluví, ale ani jednomu z nich se to nelíbilo. Zejména pak Godrikovi, který nechutí nakrčil nos, ale nechal Salazara, aby mluvil dál.

„Vytvořil jsem kouzlo, které nám čtyřem zajistí nesmrtelnost. Stačí, abychom se společně z tohoto poháru, který jsem pro tuhle příležitost nachystal, napili lektvaru nesmrtelnosti a poté společně odříkali zaklínadlo času. Bradavice budou již navěky naše, nemusíme se bát, že by kdykoliv padly do špatných rukou. Můžeme vládnout všem, kouzelnická rasa bude s námi mnohem silnější, jsme lepší než mudlové, to my bychom měli vládnout světu. Proč se před nimi skrývat?!" rozvášnil se dlouhovlasý muž, na tváři se mu usídlil samolibý úsměv. Byl si jistý, že takovou příležitost si prostě nenechají ujít. Když se poznali, všichni byli stejní: ambiciózní, cílevědomí, mocní a chtěli ve světě kouzelníků něčeho dosáhnout, proto jim společně vycházelo všechno tak, jak chtěli. Proč by měla jejich smrt něco změnit?
Všichni tři se na něj nevěřícně dívali, jakoby mu narostla druhá hlava, notnou chvíli nikdo nepromluvil. Jako první se vzpamatovala Helga, která si musela pročistit hrdlo, než promluvila. Její vždycky tak přívětivá tvář byla stažená smutkem a nevěřícností.
„O čem to mluvíš, Salazare? Ty bys chtěl vidět, jak tví milovaní umírají? Poznával bys mnoho lidí, znal bys je celý jejich život, možná se do někoho zamiloval a pak bys sledoval jejich umírání, mezitím co bys navždy žil? Jednoho po druhém? Je to život, který bych nepřála ani tomu nejhoršímu nepříteli. Ten život by byl smutný a osamělý, promiň, Salazare, ale tvou nabídku nepřijímám!" dokončila rázně Helga a zklamaně od něj odvrátila zrak.
Projev Helgy povzbudil i Rowenu, která se jako druhá ujala slova.
„Zní to lákavě, sám víš, kolikrát jsme spolu mluvili o tom, jaké by to bylo, kdybychom byli nesmrtelní, co všechno bychom tak mohli dokázat," začala pomalu.
Salazar si moc dobře pamatoval na jejich rozhovory, vždycky o tom žertovali, ale teď to byla pravda, alespoň Rowena to chápala.