Sociální rekonvalescence (DRAMIONE)

~ 1. Novrem ~

Byl pozdní večer. Na lesní pěšinu dopadalo skrze větve stromů mdlé světlo soumraku a, až na občasné zašustění listů či zahoukání sovy, byl všude klid. Ticho lesa protrhlo náhlé prásknutí, které vyplašilo několik sov. Ptáci vzlétli k obloze, a když máchání jejich křídel zmizelo z doslechu, les se opět ponořil do svého ničím nerušeného klidu.

Jedna věc se ale změnila. Na pěšině se objevila postava. Byla zahalená v dlouhém cestovním plášti s kapucí přehozenou hluboko do tváře. Na nic nečekala a vydala se po cestě. Po pár minutách chůze došla ke dvěma rozložitým dubům, každý z jedné strany cesty, jejichž větve se nad ní proplétaly v nepropustnou střechu z listů.

S lesem se tu dělo něco zvláštního. Mezi oběma kmeny bylo v slabém světle vidět nepatrné vlnění, jako když se v horkém letním dni vzduch tetelí nad rozpálenou silnicí. Vypadalo to, jako když je mezi stromy natažená tenká bariéra spletená z rozbouřené, stříbřitě čiré tekutiny.

Postava se před stěnou zastavila. Z pod pláště se vynořila štíhlá ženská ruka svírající hůlku. Žena tiše pronesla pár slov a dotkla se špičkou své hůlky rozvýřeného povrchu bariéry před sebou. Vlnění okamžitě ustalo.

Od špičky hůlky se v bariéře, nyní nehybné a hladké jako sklo, začala pomalu rozšiřovat průrva, dokud nebyla tak velká, aby skrz ni mohla žena projít na druhou stranu. Jakmile se tak stalo, povrch se opět slil do jednolité, rozbouřeně stříbřité stěny. Okolní les se opět ponořil do svého ticha.

Stromy zmizely. Žena nyní kráčela rozlehlou halou, po které se s pravidelností jejích kroků rozléhalo klapání. Zvuk se odrážel od vysokého, klenutého stropu a zase se vracel zpět v dunivých ozvěnách. Rozhledna se. Ze stropu se spouštěly dolů dlouhé krápníky. Tohle není hala, to je jeskyně, pomyslela si. Pár desítek metrů před sebou spatřila velkou kamennou bránu, o kterou se opíral úředně vyhlížející muž. Když si jí všimnul, vydal se jí naproti.

„Zdravím, slečno. Jmenuji se Porvin. Jaká byla cesta? Všechno v pořádku?" řekl muž a podal jí ruku.

„Ano. Děkuji, že jsem si na mě udělal čas," opětovala mu stisk a rozešli se společně k bráně.

„Jste tu poprvé, že? Moc ministerskejch sem dolů na návštěvu nechodí." Když nic neodpovídala, pokračoval: „Je to ohromná stavba. Celý komplex je umístěn pod zem do jeskyní. Já sám jsem se před dvěma lety podílel na tvoření plánů, když Kingsley Pastorek nařídil zrušení Azkabanu."

„Na to si pamatuji. Byla to jedna z prvních věcí, které jako nový ministr kouzel nařídil."

„A udělal dobře," zakýval muž znalecky hlavou, „přeci nejde, abychom dohled nad našimi vězni svěřovali do rukou jiným kouzelným bytostem. Zvláště, když se jedná o mozkomory! Tady pozor," řekl, když došli k úzkému mostu bez zábradlí, který začínal těsně za bránou a táhl se dobrých sto metrů přes hlubokou propast.

„Tudy na druhou stranu," ukázal na ostrov vznášející se uprostřed obrovského kráteru. Stála na něm vysoká, čtvercová budova bez oken. „Ne ne, tohle není jako Azkaban," pokračoval ve svém monologu, „Novrem je celý zabezpečený pouze kouzly. Na jejich tvorbě se podíleli ti nejlepší bystrozorové. Celá věznice se vznáší na svém ostrově uprostřed téhle kruhovité propastí. A támhle," ukázal dolů na dno, kde se líně převalovali chuchvalce nazelenalé mlhy, "To je propast vzpomínek. Je to vlastně něco jako obří myslánka. U každého vězně se snažíme najít nějakou klíčovou vzpomínku. Takovou, která by se dala použít jako správná motivace pro nápravu. Pro někoho to může být rodina, jiný má zase nějaký nenaplněný sen. Každý den pak probíhají sezení, která vedou lékouzelníci z nově vzniklého odboru pro kouzelnickou nápravu. Je to dobrovolné. Jde o to, aby měli vězni možnost najít sami v sobě odhodlání k nápravě. Dolů do propasti se pak vyhazují ty vzpomínky a myšlenky, které brání v léčení. Vězni si sami vybírají, kterých okamžiků svého počínání nejvíce litují a sami je ze své mysli odstraňují, aby mohli jít dál. Hlavním cílem věznice je totiž náprava a, když je to možné, opětovné navrácení vězňů do kouzelnické společnosti, víte?"

Došli na konec mostu a stanuli jen několik desítek metrů před černou krychlí. Byla obrovská. Vydali se směrem k ní.

„A jaké pokroky zatím sledujete?" zeptala se žena.

„No," zamyslel se Porvin, "zatím se nám celkem daří. I když, celý projekt trvá teprve dva roky, chápete. Je to běh na dlouhou trať. Většině smrtijedů bude trvat mnoho let, než na ně začne terapie zabírat. Ti nejzarytější tu nejspíš zůstanou už navždy. Ale u mnohých sledujeme postupná zlepšení," dodal rychle. "Někteří dokonce už hledí na celou situaci z více úhlů. Uvědomují si své chyby a pracují na sobě."

„To ráda slyším. Plně věřím, že se tento nový přístup osvědčí."

Jak se blížili k nejbližší stěně, všimla si malých kovových dveří. Byli ze stejného materiálu jako zbytek budovy, takže z dálky byli sotva postřehnutelné. Porvin k nim přistoupil a přiložil ruku k jejich povrchu.

„Conor Porvin, doprovázím ministerskou pracovnici přicházející ve věcech znovunavrácení vězně číslo 156," pronesl Porvin znělým, úředním hlasem směrem ke dveřím.

Když domluvil, ozvalo se tiché cvaknutí a dveře se neslyšně otevřeli.

"Tak tedy, vítejte v Novremu, slečno," řekl Porvin dramaticky a pokynul jí dovnitř.