Země naděje

Exodus

Procházel jsem se kolem kostela, co jsem společně s Trace před chvílí zachránil, když mou pozornost upoutala jedna členka odboje. Přišel jsem za ní a ona mi vylíčila situaci: ,,Viděla jsem z dálky, jak jsi pomohl Trace, možná bys mohl pomoct i mně. Sektáři tam dole u řeky křtí lidi... No spíš je topí... Snažili jsme se je zlikvidovat, ale chytili nás. Jenom mně se podařilo utéct. Teď sektáři drží mou jednotku jako rukojmí. Je jich tam na mě moc. Zachraň je před kultem a dostaň je ke skladu zbraní, které jsem ukryla na druhém břehu řeky."

Vzal jsem si s sebou Reeches a vydal se k řece. Cestou mě vyrušil jeden sektář, který zřejmě zkoumal okolí... Smůla pro něj. Reeches se po něm vrhla během sekundy a jediné, co sektář stačil udělat, byl zoufalý skřek. Zbylí sektáři obývali místo pod skálou. Vylezl jsem tedy na skalku, abych vyhodnotil situaci a spočítal sektáře. Celkem jsem napočítal sedm sektářů a čtyři zajatce. Musím tedy tiše, protože by zajatce popravili ve chvíli, kdy by mě zahlédli.

Jeden hlídal vstup do jejich kempu. Připlížil jsem se k němu a tiše ho zlikvidoval. Dva byli u řeky a topili nějakého nebožáka. Jeden ze sektářů byl viditelně pod vlivem té jejich blaženosti. Tito sektáři, z toho, co jsem vypozoroval v boji, necítí bolest a krvácí velmi pomalu. Nezabije je ani střela do hlavy. Dva další sektáři nejspíš vyslýchali jednoho zajatce. Jednoho jsem odlákal hozením kamene. Zatímco zkoumal neznámý zvuk, vzal jsem jeho společníka pod krkem, stáhl ho do křoví a zlomil mu vaz. Ten první sektář to ovšem slyšel a začal se přibližovat k mrtvému tělu jeho společníka. Podařilo se mi ho rychle obejít a zezadu, stejně jako předtím jeho kamarádovi, mu zlomit vaz.

Když jsem měl tyhle dva z krku, vzal jsem si pušku s namontovaným tlumičem a připlížil se k těm sektářům u řeky. Toho omámeného blažeností jsem praštil pažbou do hlavy a druhého střelil rychle do hlavy. Fungovalo to tak, jak jsem si myslel. Blaženost dokáže potlačit bolest a zmírnit krvácení, ale proti omráčení nemá žádný efekt. Vytáhl jsem zajatce z vody a gestem naznačil, kudy má jít ke skladu zbraní. Přiběhl jsem k vyslýchanému, odvázal jsem ho a poslal ho stejným směrem. Poslední dva zajatce hlídali také poslední dva sektáři. Ty už jsem docela snadno zlikvidoval puškou. Odpoutal jsem je a řekl, ať mě následují. Vyrazil jsem ke skladu.

U keře se kryli ti dva zajatci, které jsem osvobodil dřív. Oznámili mi, že před námi je poměrně velká skupina sektářů. Přikázal jsem jim, ať jdou zpět do tábora a vezmou si zbraně těch sektářů a čekají tam, dokud neuslyší střelbu. Já se schoval do toho nejhustšího keře, co jsem našel a čekal na příchod sektářů. Netrvalo ani minutu a už se objevovali. Celkem jsem jich zahlédl asi deset. Čtyři jsem zastřelil bez povšimnutí ostatních, ale když jsem se připravoval na zastřelení pátého, jeden se otočil a spatřil své mrtvé druhy.

Okamžitě upozornil ostatní a já věděl, že nemá už smysl se schovávat. Odjistil jsem dva granáty a slepě je hodil na poslední pozice sektářů. Podle výkřiků minimálně dva sektáře výbuchy zasáhly. Jeden ze zbývajících sektářů mě potlačil salvou kulometu. Ze strany ovšem přišla moje záchrana - bývalí zajatci sekty. Využili momentu překvapení a zbývající sektáře postříleli. Poděkoval jsem jim za pomoc a vyrazili jsme dál. Šli jsme podél břehu řeky a já uslyšel motory. Za chvíli se na řece objevil člun sekty.

Rychle jsem popadl svoji pušku a snažil se střelit kulometčíka. Místo něj jsem trefil řidiče. Jak člun zpomaloval, sektář za kulometem začal střílet salvy. Všichni jsme se schovali za stromy nebo kameny a čekali, až mu dojde munice, nebo až se mu kulomet přehřeje. Za chvíli se jedno z toho opravdu stalo a my dostali příležitost ho zlikvidovat. Někomu se to skutečně povedlo, ale zbývající posádka člunu dlouho neváhala a jeden sektář nasměroval člun naším směrem. Než ho někdo z nás stačil zabít, člun už byl na souši a vyskakovali z něj sektáři. Proběhla další přestřelka, která nakonec netrvala tak dlouho, když sektáři byli bez krytu.

Člun jsme vrátili zpět do vody a pomocí něj jsme se rychle a pohodlně dostali na druhý břeh řeky, kde to bylo už jen pár set metrů od skladu. Tato cesta už byla klidná. Když jsme se dostali ke skladu, doplnil jsem si munici a sedl si na zem, abych si chvíli odpočinul. Všiml jsem si rádia na bedně s puškami, tak jsem ho zapnul. Jediná stanice, která jela, byla jako vždy, ta sektářská. Jack tam měl znovu jeden ze svých proslovů: ,,Pokání je posledním krokem před úplným přijetím Slova Otce do vlastního srdce. Naše hříchy byly konečně odhaleny, a proto je možné je odstranit, osvobodit duše a otevřít srdce. Bolest pokání se odvíjí podle závažnosti hříchu... A díky vašemu policistovi jsou hříchy odboje opravdu... závažné. Všichni budete trpět za to, co policista provedl. Všichni přivítáte Slovo Otce ve svém srdci. Všichni řeknete Ano."