Girl Of Creepy Boys II. - Zpátky Mezi Vrahy

~8~

***

Už se blížila další noc. Ležela jsem na posteli a zírala na strop. Pořád jsem přemýšlela, jak varovat Míšu před SCPčkem. Ale vůbec jsem nechápala, jak se to tu vzalo. Že by z jiného světa? Nebo další pokusný králíček Zalga? Co já vím. Hlavně o tom musí vědět dřív, než jí něco napadne. To by mi už neodpustila. Ozvaly se kroky, které se blížily k mému pokoji. Ani jsem neotočila hlavou, jen jsem se dívala stále na strop a byla potichu. Do pokoje vkročil Trenderman. Naštěstí... „Ty ještě nespíš?” „Ne..Nemůžu usnout..” odpověděla jsem. Sedl si na okraj druhé postele, která byla na proti té mé. „Máš strach o Míšu, viď?” řekl starostlivě. Jen jsem přikývla. „Odkud se ta věc tady vzala?..” zašeptala jsem. Chvíli bylo ticho. „To nikdo neví..Ale všichni si myslíme to stejný..” „Co je to?" „Myslíme si, že ho sem poslal Zalgo” zašeptal jeho jméno, aby ho nikdo jiný neslyšel než já. „Taky si to myslím..Ale člověk nikdy neví..”. Náhle ke mě přišel blíž a zakryl mě peřinou až ke krku. „Prospi se a nemysli na to. Bude líp..” utěšil mě a odcházel z pokoje. „Doufám..” zašeptala jsem si pro sebe a v ten moment Trenderman zavřel za sebou dveře. Pomalu jsem zavírala oči a naposledy se ještě rozhlížela po pokoji.

Šla jsem s Míšou lesem se projít. Povídali jsme si o škole, co je nového a další věci. Z ničeho nic se něco zašuštilo v keři. „Co to bylo?..” zeptala se. „Nevím, kouknu se tam” řekla jsem. Přišla jsem ke keři blíže a odhrnula ho. Leželo tam nějaké bílé monstrum. Hned jsem uskočila dozadu. „Nepřibližuj se k tomu! Může to být ještě živé..” varovala jsem jí. Míša, jakoby mě ignorovala a pomalu šla k té věci. „Míšo?..” zeptala jsem se. Žádná odpověď. Přikrčila se k té věci a zkoušela se jí dotknout. Jenže se nic nestalo. Pousmála se a otočila hlavu ke mě. „Je to dobrý, Alex. Tohle už je dávno mrt-..” než to dořekla, monstrum se postavilo a jeho dlouhé ostré pařáty se zaryly skrz Míšu. Nemohla jsem vykřiknout, ani mluvit. Jakoby mi něco tlumilo hlas...

***

„..Míšo!! Míšo!!” křičela jsem ze spaní. Otevřela jsem rychle oči a rozhlížela se. Byla jsem pořád v pokoji. Strašně jsem se potila a cítila jsem, jak mě bolí hlasivky. Byl to jen sen.. Ale možná sen, co mě varoval! Vystřelila jsem z postele a dívala se z okna. Bylo nádherné ticho a profukoval mírně vítr. Co nejrychleji jsem odešla z pokoje a sešla schody. Vtrhla jsem do Trendermanova pokoje „Trendy?..”. V pokoji však nebyl. Tak jsem to zkusila ke Splendorovi. „Jsi tam?..” zaklepala jsem a otevřela dveře. Taky tam nebyl.  Nadechla jsem se a pomalu vzala za kliku od dveří posledního pokoje - Offendermana. „Feláku, jsi tady aspoň ty?..” trochu se mi třásl hlas. Jenže v pokoji nebyl ani on. Sakra, kde jsou všichni? Doufám, že mají aspoň telefon v obýváku. Odešla jsem od pokojů do obýváku a hledala po telefonu. Po pár minutách jsem ho našla na zdi nad komodou. Vyťukala jsem Míši číslo. Přiložila jsem si sluchátko k uchu a dívala se do prázdna a vyčkávala. Žádný zvuk ale z toho nevycházel. Z ničeho nic se venku ozýval divný zvuk. Tentokrát to nebylo skřehotání SCPčka. Byla to něco jako..jako porouchaná siréna. Podívala jsem se do dolního okna, odkud ten zvuk vycházel. Strnula jsem.

Za oknem stálo to monstrum a poprvé jsem viděla jeho tvář. Měla jsem vykulené oči a zatajila jsem dech. Pomalu jsem položila sluchátko na stejné místo a stále jsem se dívala při tom do okna. Přibližovala jsem se k oknu blíže a blíže. Najednou se v patře ozvalo silné dupání k některému z pokojů a zabouchly se dveře. Otočila jsem hlavu směrem ke schodům. „Haló? Jste to vy kluci?” zavolala jsem. Bylo ticho. Znovu jsem se podívala do okna. Byl pryč! Z pokoje, kde se zabouchly dveře se náhle ozýval nějaký hlas. Jakoby někdo mumlal. Hned jsem vyrazila po schodech k tomu pokoji. Byl to zrovna můj pokoj. Tlučelo mi srdce strachem. Přitiskla jsem ucho ke dveřím. Někdo tam byl. Slyšela jsem hlas, ale vůbec nešly rozumět slova. Prudce jsem vzala za kliku a otevřela dveře. Jakmile se začaly otevírat, židle u stolu spadla na zem. Lekla jsem se toho. Okno bylo stále otevřené, ale tentokrát se hýbalo a záclona byla posunutá pryč. Přišla jsem k oknu a dívala se dolů. Nikdo na zemi nebyl, ani kroky nešly slyšet v opadaném listí. Začala jsem se rozhlížet po celém pokoji.

„Tak jo..fajn..Buď mi už fakt hrabe a mám halucinace nebo se tu kurva něco děje!” zavrčela jsem. Hlavní dveře náhle zaskřípaly a otevřely se. Po nich se ozvalo rychlé cupitání kamsi. Tak a dost.. Už jsem bez toho, abych si všímala, jestli to monstrum není někde schované za rohem, šla do stodoly a vzala si tam sekeru. Vrátila jsem se zpátky domů a zabouchla jsem za sebou silně dveře. „Teď jsem se fakt nasrala! Jestli to děláte celou dobu vy a tamta věc je váš kamarádíček, tak jste mrtví!” zavolala jsem důrazně po celém domě a čekala, co se stane. Samozřejmě se mi klepaly ruce a v nich jsem ještě připravená držela sekeru. Z patra se ozývalo škrábání. Zvuk cestoval po chodbě na patře a blížilo se to už skoro ke schodišti. Začala jsem se opravdu bát. Raději jsem zavřela oči a dala sekeru před sebe. Ten zvuk se blížil ke mě. Zbývaly asi 4 metry ke mě. To se mi otevírat oči už nechtělo. Zatajila jsem dech. Najednou zamnou se ozvalo cvaknutí zámku. Pomalu se otevíraly dveře a ozval se hlas „Alex, jsme doma-..”. Zvuk v tu chvíli přestal. Konečně už přišli! Zahodila jsem sekeru a stále jsem ze strachu měla zavřené oči. Hned jsem objala jednoho z bratrů. Nevím, koho. Ale hlavně ať to není ten, koho si myslím, že jsem objímala.

THERE IS IT FINALLY! Lidi, ještě jsem neumřela naštěstí a udělala po dlouuuhé době další kapitolu :D Snad se bude líbit. Jinak asi možná už víte, kdo to byl, ale prozrazovat to nebudu >:3 Tak se zase mějte ❤️