Girl Of Creepy Boys II. - Zpátky Mezi Vrahy

~2~

„Notak, udělej to! Co je na tom tak těžkého jí podříznout hrdlo?!" křičelo nějaké monstrum ve stínu a jeho rudé oči svítily, jako jiskra ohně. Dívka se vrtěla zavázaná v laně a hystericky brečela a prosila o svobodu. Alex jí držela pevněji za vlasy a studený kov na jejím krku se malinko zaryl do kůže. „Tak dělej!" vykřikl až se otřásla celá temná místnost. „Nedokážu to..." zamumlala. Nastalo hromobité ticho. „Zdá se, že jí budu muset zabít sám.." zachraptěl. To už dívka se vyděsila a začala křičet a brečet víc. Jeho to znepokojilo a vrhl na ní oheň...

***

Crrrrrrr!
Alex sebou škubla a bouchla se hlavou o zeď. Sykla a nabručeně vypla budík. Zazvonil přesně na půlnoc. Uvědomila si, že se jí zase zdálo to stejné, jako vždy. A ještě má být o půlnoci v lese. Vstala z postele a převlékla se do džín, trika a bundy, která visela na věšáku. Pro tentokrát si vzala tenisky a vyšla z domu. Byl tichý večer a v ulici svítily jen dvě lampy. Prošla kolem nich a mířila k lesu. Nejdřív musela projít cestičkou v parku a po té se dostane do lesa. Neviděla ani na krok, ale to teď neřešila. Spíš jí zajímalo, proč musí jít do lesa a zrovna o půlnoci. Ani mobil si nevzala, aby viděla na cestu. Náhle se ozvalo křupnutí větve za jejími zády. Na to nereagovala a dělala, že nic neslyšela. Jenže křupnutí se ozvalo znovu, ale tentokrát i s tichým smíchem. Dětským smíchem. Teď nevěděla, jestli se už vážně zbláznila nebo to jsou jen halucinace. Trochu zrychlila v tempu a zanedlouho byla v lese. V lese se ozývala sova a šumění stromů. „Tak jsem tady, cizinče..” zavolala do prázdna. V ten moment stromy utichly a sova odletěla pryč. Alex chvíli nehybně stála a rozhlížela se kolem sebe, jestli náhodou neuvidí neznámého z hovoru. Nikdo nikde.

O pár metrů od ní zahlédla papír natlučený na stromě. Došla k němu a prohlédla si ho. Byla to nějaká malůvka dítěte se štíhlou osobou bez obličeje vedle něho. Docela děsivé až psycho. Alex se nad tím znepokojeně zazubila. V sekundě uslyšela rychlé cupitání sem a tam za jejími zády. Prudce se otočila a srdce jí začalo bušir strachem. Něco tady není v pořádku. Slyší zvuky kroků, ale nikoho nevidí. Popošla dopředu a nachvíli strnula na místě. Před ní se ve tmě objevila holčička s medvídkem a civěla na ní. Po každé minutě se ozval její tichý chichot a široký úsměv. „Holčičko, kdopak jsi?” nahlas řekla v nejistotě. Holčička neodpovídala, stála na stejném místě a pořád se tiše chichotala. Když Alex udělala velký krok k ní, náhle se holčička rozutekla, jako kdyby jí něco strašně vylekalo a při rozběhu jí upadl medvídek z ruky. Běžela za strom, ale po té, jakoby za tím stromem zmizela. Začala se strašně bát a nohy se jí klepaly očekáváním, že jí něco zabije. Buď je tohle jen další noční můra, kterou prožívá naživo nebo to je realita, ale nechce si to přiznat. Jako kdyby na povel se rozeběhla pryč z lesa a utíkala zpátky domů. Bylo jí zle a srdce jí bušilo strachem.

Odemkla dveře a hned je zamčela na dva západy. Opřela se o dveře úlevou. Měla by o tomhle říct Míše. Je jediná, která důvěřuje Alex a pomáhá jí se všemi problémy. Napíše jí hned zítra, teď to musí nějak prospat. Umyla se a převlékla do pyžama. Šla po schodech nahoru do svého pokoje. Na stole měla stále svůj nedopitý čaj ze včerejška. Odfrkla si a sedla si na postel a čučela do zdi před sebou. Zdálo se jí, že v okně někdo vrhá stíny. Nevypadali jako lidské stíny, spíš jako nějakého monstra. Oči jí únavou šilhaly a celá se zabořila do polštáře a peřiny. Za několik minut klidně usnula.

***

Bylo 11:34 a Alex se akorát dívala na tevizi a popíjela šťávu. „Dnes k ránu byla nahlášená vražda kolem 3 hodiny v sousedství. Byla zavražděná starší žena, která byla pobodána a hozena na půdě. Vrah není známý...” oznámila redaktorka v televizi. Alex hned vypla televizi a šla do svého pokoje. Šla si zapsat sen, co se jí zdál o půlnoci. Vzala tužku do ruky a začala psát. „Musela..jsem..zabít..holku” zamumlala si pro sebe a dokončila větu. V tu chvíli jí přišla zpráva do mobilu.

M : „Další vražda, je tenhle svět vůbec normální?”
A : „Mě se neptej, já ho nestvořila..”
M : „Zase se ti o tom zdálo?..”
A : „Jo, ale spíš si chci o něčem promluvit. Přijď ke mě domů..”
A : „Jestli tedy nemáš něco naplánovaného..”
M : „Ne, klidně příjdu :). Budu u tebe kolem 12h”
A : „Okey”

Položila mobil na stůl a vzala si skicák na malování. Někdy jí uklidňovalo si malovat a nepřemýšlet o věcech, které jí tíží mysl. Spíš kreslila dokola to stejný. Ano, asi jste uhádli. Malovala si nadpřirozené osoby, které se jí objevili ve snu. Alex se podívala na hodiny. Už bylo 11:55. Za 5 minut by tu měla být. Zaklepaly dveře. Jako kdyby jí myslí přivolala. Odložila skicák a běžela po schodech dolů k hlavním dveřím. Otevřela je a v nich stála usměvavá Míša. „Ahojky, tak o čem sis chtěla promluvit?”. Alex neodpověděla a ukázala rukou, aby vešla dovnitř. Míša se nějak nebránila a šla do jejího domu.