Prince of cakes

11

Čekal jsem na Patrika před jednou kavárnou na které jsme se dohodli.
Začínám k němu mít nějaké speciální pouto, nevím jestli je to tím, že to byl zrovna on kdo za mnou chodil do nemocnice nebo tím, že spolu obecně trávíme víc času. ,,Ahoj." usmál se brunet. ,,Ahoj." usmál jsem se na zpátek. ,,Tak co? Jsi v pohodě?" zeptal se nervózně. ,,Jo, jsem v pohodě, proč se ptáš? Děje se něco?" ,,Ne, neděje. Zvu tě na kafe, bez námitek." řekl s úsměvem. ,,Má cenu něco namítat?" podíval jsem se na něj. ,,Sám moc dobře víš, že ne." odvětil mi.

I s kávou jsme si a Patrikem zašli do parku, kde jsme si sedli na trávu a užívali si sluníčko, co svítí a taky dneska neskutečně pálí, ale to je vedlejší. ,,Co se vůbec stalo, že jsi tady?" zeptal jsem se po chvíli ticha. ,,Rodiče mě sem poslali, abych si trochu pročistil hlavu. V květnu jsem neudělal maturitu, takže v druhý části srpna odjedu zpátky do Mnichova, abych si to znova zopakoval a konečně tu maturitu udělal." vysvětlil mi. ,,Dobře." ,,Ty jsi vyučenej je to tak?" zeptal se asi spíš pro kontrolu. ,,Přesně tak." usmál jsem se. ,,Bavilo tě to?" ,,Samozřejmě, pečení je mé druhé jméno." pousmál jsme se. Patrik se jen zasmál a dál se věnoval své kávě. ,,To je dobře." pousmál se.

,,Takže, co by jsi chtěl dělat v budoucnu? Chtěl by jsi zůstat tady nebo nějak cestovat?" zeptal se z ničeho nic. Zrovna teď je asi tak deset večer, takže si asi dokážete představit jak dlouho už jsme venku.  ,,Určitě bych odsuď někdy rád zmizel." odpověděl jsem po pravdě.  ,,Kam by jsi chtěl zmizet?" zeptal se znovu. ,,Do Ameriky. Na nějakou dobu tam zůstat, něco se přiučit a pak se vrátit zpátky do sem." odpověděl jsem mu. ,,Tobě je zima, viď?" zeptal se po chvilce. ,,Ne, v pohodě." pousmál jsme se. On se na mě jen podíval a sundal si mikinu. ,,Vezmi si ji." podal mi jí s úsměvem. ,,Dobře, děkuju." usmál jsme se. Tahle situace mi něco připomíná, myslím, že už jsme se o tomhle bavili, ale opakování je přeci matka moudrosti, ne?