Labyrint: Newt's sister, Different labyrinth (Pozastaveno)

20. Kapitola (Další teror)

Z pohledu Minha

Probral jsem se na divném místě. Nebylo tu nic. Jen velké stěny z kamene. Otočil jsem se kolem dokola. Nemohlo to být větší než pár metrů.

,,Minho!" Uslyšel jsem tlumený řev. Ale jak jsem se točil tak jsem nikoho nikde neviděl. Vše bylo podivné.

,,Pomoc!" Řekl jiný hlas. Znělo to zoufale. Jako by někdo čekal na svou smrt, ale přesto doufal v záchranu. Rád bych i pomohl, ale jsem tu uvězněný a sám.

,,Je to tvá vina." Ozval se ženský, ale něžný hlas. Nic jsem nechápal a hlavně na koho mluvila.

,,Halo? Je tu někdo?" Za zkoušku nic nedám. Ale nic krom odfrknutí jsem neslyšel.

,,Zhebni příšero!" Křikl další hlas. Nechápal jsem jaká příšera. Uslyšel jsem zvuk. Z ničeho nic se jedna strana zdí začala otevírat. Nakoukl jsem tam. Do nosu mě udeřila skvělá vůně. Vůně strachu. Mohl jsem zešílet. Strašně mě to přitahovalo.

Šel jsem tedy po stopách toho pachu. Byl jsem vzrušený. Nevím proč mě ta vůně tak lákala. Vyšel jsem z dveří co mě zde věznili. Všude byli vysoké zdi, ale dalo se zde chodit.

Slyšel jsem něco. Nebo spíše někoho jak křičí. Ty zvuky mě dostávali do většího šílenství, než ve kterém jsem byl.

Pomalými kroky jsem putoval různými cestami. Někdy jsem se dostal do slepé uličky. Přišla mi to tu jako v labyrin-. Vedle mě se ozval strašliví řev. Lekl jsem se a otočil jsem se kde jsem ten zvuk slyšel nejvíce. Přede mnou stál rmut. Nechápal jsem co se děje. Začal jsem couvat. Ale on. Neútočil. Jen se na mě díval. Čekal. Čekal na něco. Že by na mě. Děsilo mě že neútočí. Pak se rozešel, ale zas se zastavil. Podíval se na mě a zas čekal. Jako kdyby říkal následuj mě. Absolutně jsem nechápal co se právě děje.

Chtěl jsem zakřičet, ale místo toho se mi z hrdla ozval podivný řev. Připomínal mi rmutí. Jak? Podíval jsem se dolů. Ale místo nohou tam tam byli rmutí.

Znova jsem se zděsil a chtěl křičet. Ale opět se ozval jen rmutí řev. O pár vteřin jsem slyšel jiný. Jako by někdo křičel utíkejte. Zase ten pach. Znova jsem se vzrušil. Nešlo to zastavit. Ten rmut co tu stál se rozešel. Měl chtiví výraz. Šel jsem za ním. Čím více jsme šli tím více jsem šílel.

Zaslechl jsem pláč. Otočil jsem se. Za mnou stála dívka. Třásla se strachy. A to mě vzrušovalo. Měl jsem chuť jí zabít. Ukojit alespoň částečně své vzrušení. Nebylo to ani z hladu. Prostě jsem chtěl.

Pomalu jsem šel k ní. Couvala, ale neutíkala. Dívala se na mě jako by věděla, že je něco jinak. Že to co před ní stojí je něco jiného. V jejích očích byla najednou lítost. Jako by říkala všechno bude dobré. Ale nikdy nebylo a nebude. Udělali ze mě monstrum. Bylo mi do pláče. Můj chtíč jako by vymizel. Měl jsem chuť se zabít. Nechtěl jsem jí ublížit. Navíc mi někoho připomínala. Někoho koho jsem znal.

Chtěl jsem na ni promluvit. Ale místo slov jsem vydal spíše podivné pazvuky. Nebyl to řev. Skřehotal jsem. Jako kdybych umíral. Ale já se cítil víc než fajn.

Ozval se rmutí řev. Byl hodně hlasitý. Jako kdyby nás svolával. Potom zas ten pach. Na tu dívku jsem se jen podíval a pak se vydal za zdrojem. Zas jsem byl vzrušený. Řekl bych, že až moc.

Došel jsem do velkého prostoru. Všude se ozýval křik. Lesy hořeli a teenageři se snažili přežít.

Nedokázal jsem se ani pohnout. Jen jsem pozoroval jak sedm rmutů útočí a zabíjí děti. Nějak mi to přišlo správné. Moje tělo chtělo, abych se přidal. Začal jsem se svíjet v bolestech. Moje tělo chtělo víc než jen pozorování. Proto jsem se rozutekl ke skupince pěti kluků. Snažili se mi utéct a taky se jim to dařilo kdyby ten první nespadl. Ostatní o něj zakopli a tak jsem je měl v hrsti. Svojí hlavou jsem se k nim přibližoval. Otevřel jsem ústa a zavřel oči. Začínal jsem cítit tu euforii a jak se brzy ukojí mé šílenství.

Když už jsem cítil jak se můj dech odráží otevřel jsem oči. Ocitl jsem se v chodbách. Nade mnou bylo potrubí. Můj chtíč vymizel. Byl jsem značně zmatený. Nechápal jsem co se to děje.

,,Chtěl si je zabít, zrůdo?" Ozval se mužský hlas. Otočil jsem kolem své osy, ale nikoho jsem neviděl.

,,Vím, žes to chtěl." Ozval se ženský hlas. Nic jsem nechápal. Do očí mě udeřila ostrá bolest světla a já na pár okamžiků zahlédl může s bílém plášti.

Ze všeho mě třestila hlava. Zase jsem ucítil chtíč. Semknul jsem víčka k sobě a začal křičet. Jenže místo toho se ozvalo kvílení. Bylo to divné. Mám pocit, že křičím, ale slyším jen kvílení. Chtěl bych zemřít. Neexistovat. Chci skončit s tímhle utrpením.

Z pohledu Teresy

Dívala jsem se na Minha a poslouchala jeho křik a pláč.

,,Snad nechceš abychom toho nechali." Ozval se vedle mě ženský hlas. Pohled jsme stočila k Avě Paigeové.

,,Pokud je on cestou k léků a bezpečnému životu, není důvod dál nepokračovat." Řekla jsem a dál se věnovala Minhovi.

________

Vím, že kapitola vyšla zase po x letech. Ale nemohla jsem se dokopat ke psaní, jelikož vím, že se vše blíží do finále. A o to se mi to víc a víc nechce psát. Ale i tak doufám, že se vám tato hodně poupravená verze líbí. Napadlo mě z Minha udělat rmuta před pár dny, takže chci slyšet co si o tom myslíte. A ještě jednou se omlouvám a doufám, že další díl vyjde dříve než tento...