Tajemství vlků 1: Tajemství Alfy (DOKONČENO✔️)

XXV. Správný směr

Nakonec Dial zjistil, že to vzal tím správným směrem. Zjistil, že na Alasku nejlépe funguje, když se o něčem on, nebo jiní členové smečky, rozpovídají. Nejlépe o její minulosti nebo nějaké příběhy. Protože Alaska se pak začne ke všemu vyjadřovat, bude odpovídat ostatním a bude klást otázky, aby se něco dozvěděla. Měl ale pocit, že to stačit nebude. Hlavně si na Alasce začínal všímat jistých změn: časté měnění nálad a přišlo mu, že je i její srst hustší, nebo ona se lehce zvětšila. To ho trochu zneklidňovalo. A začal si toho všímat i zbytek smečky. Hlavně Asadrim.
Další den plný naděje a trpělivosti. Paddei měla pocit, že bude muset brzy říct alespoň Dialovi svou teorii, protože to na Alasce brzy bude poznat a on bude muset být ten, kdo jí to řekne, kdo jí bude podporou a udrží ji v klidu.
Asadrim sice nikdo úplně do smečky nepřijal, ale museli zkousnout fakt, že je prostě oxidovat bude. Protože krom Diala nikdo neměl oprávnění ji ze smečky vyhnat. I když se Paddei s Veklarem snažili domluvit Siolovi, Siol jim však jasně řekl: ,,Jsem momentálně na jeho místě, ovšem jen zástupce. To on má nejvyšší slovo, já mu mohu jedině poradit nebo mu něco navrhnout. Ne za něj rozhodovat a konat." Bohužel to musela smečka zkousnout i když se na to zrovna dvakrát nadšeně netvářila.
Byl to jeden z dalších dnů. Alasce se povedlo Diala přemluvit, že chce dnešek strávit osamotě s vlastními myšlenkami. Dialovi se to moc nelíbilo, ale souhlasil.
Alaska se teď pomocí svého čichu snažila zorientovat v lese, který obklopoval celý tábor. Prozkoumávala všechny skuliny a zákoutí a snažila si na cokoliv vzpomenout. Chtěla najít něco, co jí vzpomínky vrátí.
Zastavila před nějakým houštím, u země si všimla, že je v houští menší prostor, sklonila k němu hlavu a na druhé straně si všimla světla a vody. Začala se houštím prodírat a vnímala každou větev nebo list, které se jí otíraly o srst. Vylezla na nádherné mýtince, kde se nacházelo průzračně čisté jezírko, na jehož dně se nacházely kamínky a oblázky.
Na chvíli prudce zastavila a zavřela oči.

,,Co tady budeme dělat? Aem... Je to jen... Obyčejné houští, Diale," namítla celá zmatená Alaska.
,,Tváří se tak, že?" Ušklíbl se Dial. ,,Jen těmi křovisky projdi," pobídl ji a šťouchl jí do boku čenichem.
,,Do-bře," kývla opatrně a začala se prodírat houštím na druhou stranu. Byla ráda za to, že jde o křoví bez trnů, jinak si dokázala představit, jak by smečce vysvětlovala ty škrábance, když během minulého dne je ještě neměla.
Nakonec vylezla u nádherné mýtinky u které se nacházelo průzračně čisté jezírko, na jehož dně se nacházely kamínky a oblázky.
,,Páni..." Vydechla ohromeně.
,,Je tu krása, že?" Usmál se na její druh, který se objevil vedle ní.
,,Ano," kývla, přistoupila blíž k němu a opřela se o něj hlavou.
,,Našel jsem to náhodou. A dal si slib, že to ukážu té pravé, když se objeví," přiznal se a shlédl na ni.
Alaska k němu naopak vzhlédla. V očích jí jiskřilo.
Zničehonic se rozesmála.
Dial překvapeně zamrkal. ,,He? Al? Co je? Co se děje? Co je tak vtipného?"
Alaska však nebyla schopná odpovědět. Jen se smála. Za chvíli se svíjela na zemi.
,,Alasko! Co je tu k smíchu?!" Vyjekl popuzeně.
,,T... Ty teda vypadáš! To listí a větvičky!" Smála se dál.
Její druh se zmateně podíval na svá záda, tlapky a hruď. Ušklíbl se a pak si prohlédl svou smějící se družku. ,,Že to říkáš zrovna ty..."
Rázem bylo po smíchu. Alaska ztuhla a začala se převaloval aby se prohlédla. Jak zjistila, i její srst byla plná větviček a listí.
,,No... To vypadáme," pronesla s povzdechem vlčice a vyskočila na tlapky.
,,Jako strašidla," uchechtl se Dial.
,,No jo..." Přikývla.
,,Ale ty jsi moje strašidlo, Al," zazubil se a povalil Alasku na zem.
,,Diale!" Vyjekla překvapeně a v tu ránu ležela zády na zemi a Dial stál obkročmo nad ní.
,,Jen moje," prohlásil s úsměvem.
,,Ano. Jen tvoje," přikývla Alaska a políbili se.

Otevřela oči a zhluboka se nadechla. Začala se rozhlížet. Srst se jí ježila, srdce splašeně tlouklo a ona absolutně nevěděla, co by měla dělat, hlava se jí lehce motala, proto rychle přišla až k jezírku a plnými doušky začala pít příjemně studenou vodu.
Posadila se a zadívala se na blankytně modrou oblohu, která mezi větvemi stromů, byla vidět.
Skrz větve pronikly paprsky slunce. Zavřela oči a nechala slunce aby jí hřálo a srst se jí na slunci zlatě leskla.
Ozvalo se za ní zašustění listí a větviček. Prudce se otočila a stanula tváří v tvář bělosrsté minulé Betě.
,,Ahoj, Alasko," usmála se mile Asadrim.
Alaska váhavě pokývala hlavou na pozdrav, ale neodpustila si otázku: ,,Co potřebuješ?"
Asadrim zavrtěla hlavou: ,,Nic."
,,Nic?"
,,Nic."
,,Tak co potřebuješ?" Zeptala se váhavě zlatavá vlčice.
,,No... Myslela jsem, že bysme se mohly jít projít. Nepřišlo mi správné abys byla sama, když to tu neznáš," vysvětlila bílá vlčice.
,,Ale já mám čich i zrak. Dokážu cestu zpět najít, když budu chtít," namítla Alaska a nepatrně se zamračila, ,,výslovně jsem žádala abych byla chvíli sama," dodala a ustoupila o krok dozadu.
,,To je teď už jedno. Nechceš se jít se mnou projít?" Navrhla Asadrim aby odvedla Alasčinu pozornost jinam.
Alaska ji na chvíli nedůvěřivě pozorovala. Protože zřejmě vlci ve smečce měli důvod jí nevěřit.
,,Dej mi důvod, proč bych ti měla věřit?" Zeptala se a stáhla zlehka uši.
,,Možná žádný důvod není. Ale já bych tě chtěla blíže poznat. I když si nic nepamatuješ. A myslím, že bys mě měla poznat ty sama a udělat si o mně obrázek sama, než jen se řídit tím, co říkají ostatní," usmála se bělosrstá vlčice a udělala váhavý krok ke zlatavé vlčici.
Alaska se zamyslela a musela uznat, že na tom nejspíš něco bude, proto souhlasila: ,,Tak... Dobře."
,,Skvěle. Tak pojď, ukážu ti pěkné místo, kde se tráví hezky volný čas," zavrtěla vesele ocasem Asadrim.
,,Ale i tady je pěkně," namítla Alaska.
,,Ano, to je. Ale pojď. Tam, kam tě chci vzít, je ještě líp."