Červená nit osudu

Prolog

Prolog

Adriana se zamračila. Drhla si levý malíček, až téměř krvácel, ale toho provázku se zbavit nedokázala. Za matkou už znova nešla. Prosila ji několikrát, aby tu dlouhou červenou nit sundala, ale ta jen odpověděla, že nic nevidí a smála se.

„Máš moc bujnou fantazii, Adinko," řekla, aniž by spustila oči z televizní obrazovky. „Tohle už odmítám podporovat. Stačí, že neustále držíš volnou židli pro svého neviditelného kamaráda z kdovíjaké planety."

Dívka dostala nápad. Tohle bude možná trochu bolet, ale té protivné červené šňůrky se určitě zbaví. Vstala a šla si do kuchyně pro struhadlo.

„Jestli se neumíš o tu holku pořádně postarat, tak si najdi chůvu a běž do práce," křičel Adrianin otec na matku, když se vrátili z nemocnice.

„Copak jsem tušila, že si skoro amputuje malíček?" bránila se matka a snažila se celou situaci zlehčit.

„Malíček! Museli ji transplantovat kůži na hřbetu ruky, a na tom malíčku nakonec taky. Celý život bude mít jizvy na stehnech, odkud ji tu kůži brali. Dovedu si představit, že se bude raději celé léto zavírat doma, než aby si vzala plavky a šla k vodě. Ještě jednou z ní spustíš oči, třeba jen pět sekund, ještě jednou přijde s nějakým škrábancem a nepřej si zažít co udělám," ukončil otec svůj monolog a vrátil se do práce.

Adrianina matka, paní Zdena Bartáková, věděla, že její manžel nepřehání. V dceři se viděl a od prvního dne se k ní choval ochranářsky. Možná to bylo dobře, protože ona sama se za pět let nedostala z poporodní deprese a k dceři měla vztah spíše laxní.

***

Všechny děti si krásně hrály na pískovišti, kde dělaly bábovičky, jedly písek, nebo se klouzaly na skluzavce, případně praly o houpačky. Jen jeden chlapeček si nehrál, neboť zahrnoval maminku neustálými otázkami a nenechal ji ani na pět minut vydechnout.

„Už jsem ti vysvětlovala, že na tom malíčku nic nemáš, zlatíčko," usmála se maminka a pošimrala ho ukazováčkem na nose.

„Ale já ten provázek vidím. Je červený," trval na svém chlapeček.

„No, kdysi dávno měli lidé takovou legendu..."

„Co je to legendu?"

„Takovou pohádku," vysvětlovala trpělivě maminka, „že jsou připoutáni červeným vláknem osudu k tomu, koho si jednou vezmou. Kdo bude jejich láska. Říkali, že se může natáhnout, zašmodrchat, ale nikdy ne přetrhnout."

„Nikdy," zamračil se chlapeček. Protože jeho vlákno směřovalo k té děsně mrňavé holce, která se právě s jinou holkou tahala o houpačku.

Nerozmýšlel se ani minutu vzal kámen a vší silou, které byl v necelých šesti letech schopen jím mrštil po holčičce.

Z rozseklého obočí malé Adriany se vyhrnula krev a paní Bartáková téměř omdlela. Za tohle ji manžel určitě zabije.

cover: