Červená nit osudu

27. kapitola

27. kapitola

V říjnu, právě když se Tereza vrátila z Egypta a psychicky se přenesla přes to, že nepřivítala prvňáčky poprvé ve škole, objevil se v cestovce nový zaměstnanec.

Robert Hromádka, pohledný třicátník, byl z jejich týmu jediný, kdo už měl předchozí zkušenosti z cestovní kanceláře. Pracoval v jedné z největších, která bohužel zkrachovala, a od začátku dával všem najevo, že tohle je pod jeho úroveň.

„Však si tu zvykne," uklidňovala šéfka Adrianu, Terezu, Zdenu a ostatní, když si vyměnily nechápavé pohledy. Bylo to však jen zbožné přání, jak zjistily o pár dní později.

„Jdu za šéfkou," rozčilovala se Tereza a mávala Adrianě před obličejem papírem, který právě vytáhla z tiskárny. „Já lítám do Egypta, já nevodím turisty po Hradčanech. A podívej se, jaké mám tady napsané směny. Omlátím mu to o hlavu, Hromádkovi."

„Klid, půjdeme za šéfkou společně," zamračila se Adriana, popadla Terezu za ruku a táhla ji do kanceláře. Musely ovšem počkat, v kanceláři už byl Robert. Po nějaké době vyšel ze dveří, věnoval jim arogantní úšklebek a se zdviženou hlavou zmizel na chodbě.

„Vy mi dáváte," vzdychla šéfka. „Zrovna teď, když jsme přišli o Karla a Tondu a po prázdninách jsme skoro bez brigádníků."

„Promiň," sklopila Tereza oči a složila papír na polovinu, „Můžeme si o tom promluvit někdy jindy."

„Ne, to je v pořádku. Už jsem mluvila s Robertem a přivedl mě na docela dobrou myšlenku. Prý bych měla určit vedoucího týmu."

Vedoucího? Blesklo Adrianě hlavou. A protože tam byly jinak samé ženy, hned jí bylo jasné, že mu šlo v podstatě jen o jeho vlastní povýšení.

„A vybrala jsi někoho?" zeptala se Tereza.

„Samozřejmě. Jako svého zástupce potřebuji někoho, kdo má odpovídající zkušenosti a vzdělání, ale hlavně někoho, komu můžu věřit. Podrobnosti oznámím na příští schůzi."

„To dostaneš určitě ty," šťouchla Tereza do Adriany, když opustily kancelář.

„Raději ne, nechci mít nepříjemnosti."

„Někdo mít nepříjemnosti bude, ale ne ty. Tohle bylo pohodový zaměstnání a nechci, aby se to změnilo," zavrčela Tereza.

„Neboj, přežily jsme obě horší věci, přežijeme i jednoho blbečka," zatvářila se Adriana bojovně. „A zítra si ty Hradčany uzijeme jako nikdy."

„To je dobře," ozval se Robert za jejími zády. „Rád vidím pozitivní přístup. Hlavně, aby vám vydržel."

„To spíš tobě," zamumlala Tereza potichu a šla si po své práci.

Adriana si řekla, že si nenechá zkazit den, ale i tak na to musela myslet. Nepřekvapilo ji to. Už dlouho se jí všechno dařilo, byl čas na změnu. A samozřejmě k horšímu.

Adriana koupila láhev vína a chtěla se jít vykecat k Ivetě, ale nakonec si to rozmyslela. Byla si jistá, že Iveta se dozví všechno od Terezy. Raději se proto svěřila Taraxovi. Ten jediný na ni vždycky měl čas a vyslechl ji, aniž by ji soudil.

„A právě kvůli tomu mi fakt chybí Tonda," ukončila své vyprávění.

„S kolegy v práci tráví člověk víc času než se svou vlastní rodinou," řekl Tarax souhlasně. „Po příchodu z práce mají lidé tak čtyři pět hodin a zbytek prospí, proto je tak důležité mít dobré kolegy."

„Přesně tak," přitakala Adriana. „A jaké kolegy jsi míval ty?"

„Už dlouho žádné. Ne proto, že nejsem v kontaktu se základnou, ale proto, že jsem i tehdy pracoval většinou samostatně. Ale vyhovovalo mi to," dodal rychle, jako by nechtěl, aby ho litovala.

„Jestli bude Robert nesnesitelný," vytrhl ji ze zamyšlení, „Můžeš se na mě kdykoli obrátit. Rád mu něco provedu. Nic velkého. Jen takové malé rýpnutí."

„Díky. Tak trochu jsem s tím počítala," zasmála se a skutečně pocítila úlevu. Tarax uměl udělat všechno lepší. Přemýšlela, jak mu to oplatit, ale nic ji nenapadlo.

„Zítra mám volno, pojedeš se mnou třeba na houby?" plácla to první, co ji napadlo.

„Ten váš národní sport jsem nikdy nepochopil," zasmál se nahlas, „ale vyčistit si hlavu při procházce v lese, to neodmítnu."

„Mluvíš tak hezky česky, že občas zapomínám, že jsi Američan."

„No jo, už jsem tu moc dlouho," odpověděl a znělo to trochu smutně.

***

Vyčistit hlavu, pomyslel si Tarax hořce, když se spolu s Adrianou procházel tichým lesem. Až se vrátím na základnu, vyčistí mi hlavu tak důkladně, že mi nezbyde jediná vzpomínka.

Existoval jen jediný způsob, jak si uchovat vzpomínky na Adrianu a na všechno co prožil, ale ten byl nejenom velmi riskantní, ale zároveň by musel mít i nesmírnou dávku štěstí. Dobré načasování by také mohlo pomoci, ale to už bylo skutečně jen zbožné přání.

Proto se Adrianě dosud nesvěřil. Nemělo cenu plést jí hlavu, bylo naprosto zbytečné říkat víc, než musel, bylo hloupé žárlit. Tohle všechno si uvědomoval, a přece cítil nutkavou potřebu říct jí pravdu.

Nevěděl přesně, kdy se bude muset vrátit, ale šestý smysl mu napovídal, že už to bude brzy. Nechtěl odjet bez vysvětlení, to prostě nešlo. Dal Adrianě už několik indicií, ale nezdálo se, že by se tím chtěla zabývat. Musel to na ni prostě vybalit a doufat, že to vstřebá.

Kdyz spolu leželi večer na gauči a ona mu nahlas předčítala malého prince, něco ho napadlo.

„Tohle je hodně oblíbená kniha?" přerušil princův rozhovor s hadem.

„Ano," odpověděla Adriana a tvářila se mírně podrážděně. Zlobila se, že ji Tarax přerušil. „Po Bibli nejprodávanější a nejpřekládanější kniha. Zná ji skoro každý."

„Ale vy přece nevěříte na mimozemské civilizace, tak proč všechny ty planety?"

„To nejsou planety, to jsou metafory. Každá ta planeta představuje jeden archetyp. Lidé, kteří se utápí v alkoholu, počítají hvězdy, ale vidí v nich jen čísla a majetek, a další, kteří potřebují na všechno lejstro nebo razítko. Zapomněli se dívat kolem a vnímat krásu. To dokáže jen malý princ."

„Lidé na Zemi ho milují a nevadí jim, že je mimozemšťan?"

„Pitvala jsem tuhle knížku stokrát, ale tohle mě nikdy nenapadlo," zasmála se Adriana. „Možná, že jsem výjimka a ostatní si to uvědomují. Já v tom vždycky viděla ty archertypy a varování, abych se nezapomněla dívat kolem sebe dětskýma očima, až jednou vyrostu."

„Hmm, to se ti moc nepovedlo," ucedil Tarax pochybovačně. „Jsi dost skeptická."

„Asi máš pravdu," pokrčila rameny, zavřela knížku, ale nechala prst přiskřípnutý na stránce, na které skončila. „Je to moje vina, neměla jsem to dopustit."

„Myslíš, že si to pilot po setkání s malým princem uvědomil?"

„Ne, pilot tu schopnost dívat se neztratil, jen ji ukrýval před ostatními," zamyslela se.

„Možná jsi ji také úplně neztratila. Jinak bys přece nemohla vidět tu červenou nit na tvém malíčku."

Adriana pomalu zavřela oči a pak je ještě pomaleji otevřela. Ta nit tam stále byla.

Pokud už máte nějaké teorie o tajemném Taraxovi, podělte se o ně v komentářích.