Červená nit osudu

14. kapitola

14. kapitola

Psali si skoro hodinu a Adriana se záměrně vyhýbala otázkám, které by mohly znít jako vyzvídání. A také proto, že těm technickým věcem nerozuměla a nechtěla vypadat jako naprostý dement. Stačilo, že se tak cítila.

Druhý den už se schůzky neděsila. Víc se zděsila toho, ze v duchu nazvala jejich setkaní schůzkou.

Tarax přišel na minutu přesně.

Přinesl jsem ti dárek, naťukal do klávesnice a položil něco vedle počítače.

Co je to?

Naslouchátko. Mořil jsem se s tím celý den. Myslel jsem, že bys mě třeba ráda slyšela.

Ale proč? Zeptala se sama sebe, nicméně se natáhla po naslouchátku a vložila si ho do ucha.

„Dobrý?" Jeho hlas zněl sice trochu plechově, ale byl hluboký, velmi příjemný a mladý.

Zachvěla se. Sledovat písmenka na obrazovce bylo jako si s někým dopisovat na sociální síti, ale slyšet vedle sebe někoho, koho neviděla...

„To bude jako si telefonovat," řekl Tarax a Adrianě naskočila husí kůže.

„Umíš číst myšlenky?"

„Ne. Proč?"

Mávla jen rukou. „Jíš něco?"

„Jasně, nejsem robot."

„Aha, no jo. A dáš si se mnou třeba... večeři?" Naprosto normální, běžnou večeři, pomyslela si, ačkoli na tom nebylo vůbec nic normálního.

Ne, že by to snad dělala kvůli němu. Ostatně i ona sama už měla hlad. Když odpoledne nakupovala, hodila do vozíku mnohem víc jídla právě kvůli němu, ale odmítala si to přiznat.

„Páni, tohle už jsem neměl, ani nepamatuji," zvolal, až jí písklo v uchu.

„Vy nedostáváte v kasárnách najíst?"

„Dostáváme, ale dovedeš si asi představit tu chemickou stravu."

„To ano," zasmála se. „Tak se nenech pobízet."

Pustila se do jídla a snažila se nedívat na mizející kousky jídla.

„Máš trochu přízvuk. Jsi vůbec Čech?" zeptala se, aby nebylo takové ticho.

„Ne," odpověděl Tarax a ona zaslechla i tiché uchechtnutí.

Jasně, mělo ji napadnout, že na takové projekty by tu nebyly peníze. „A co tu vůbec děláš?" zeptala se a hned by si za tu otázku nejraději vynadala. Nejspíš je to všechno přísně tajné a čím méně ví...

„Řekněme, že mám trochu problém, rozbil se mi... ehm... vysílačka, a tak se tu už nějakou dobu poflakuju a doufám, že mě najdou."

„Máš, kde... zůstat?"

„Děkuji za nabídku, ale ano."

Nebyla to nabídka. Musí přestat plácat nesmysly. Jenže bylo těžké se soustředit. Tahle situace se naprosto vymykala zdravému rozumu.

„Proč se nevrátíš na základnu sám?" Další nesmysl.

„Protože neumím přeplavat Atlantik," zasmál se nahlas. „Nejdříve jsem chtěl, ale mají data z mého posledního pobytu, takže je lepší zůstat tady. Měl jsem sbírat informace a moje mise ještě není u konce, takže zatím nepanikařím, ale... bude lepší, když už se nebudeš ptát."

„Jasně, chápu," přikývla, ačkoli vůbec nic nechápala. Věděla akorát, že jí neříká úplnou pravdu, ale kdo by mu to vyčítal?

„Nechceš se třeba podívat na televizi?"

„Na tu koukám pořád. A taky chodím často do kina."

„To si dovedu představit. Předpokládám, že nepotřebuješ ani vstupenku."

„Omlouvám se, jestli tě to pohoršuje, chtěl jsem si najít brigádu, ale nemáš tušení, jak je to v mé situaci těžké, takže se prostě flákám a živím se nekalým způsobem."

„No, pracuješ pro armádu a mnoho lidí by s tebou asi neměnilo, takže nemám, co bych ti vytkla."

„Vždyť mě už to také nebaví, ale teď, co tě znám, je to mnohem snesitelnější."

Bylo jí ho líto. Ona byla vždycky ta, co nosila hlemýždě přes silnici a tahala domů toulavé kočky. A on jí přišel zrovna tak zatoulaný a opuštěný.

„Chceš jít zítra do kina?" navrhla zbrkle.

„Nedělní výlet? To zní slibně. Tak to abych si vzal sváteční maskáče."

Ať už si vzal Tarax na sebe cokoli, určitě nestrávil před zrcadlem tolik času, jako Adriana. Proč vlastně? Nic z toho, co dělala, nedávalo žádný smysl. Rozhodla se, že ty kontakty na blázinec pro jistotu ještě nevyhodí.

„Vidíš se v zrcadle?" byla její první otázka, když se sešli následujícího dne před kinem a ona ucítila jeho ruku na své.

„Nejsem upír," zasmál se a stiskl ji pevněji. „A bude lepší, když nebudeš mluvit. Mě můžeš slyšet jenom ty, díky naslouchátku, ale tebe může slyšet každý."

„A co pes? Může tě slyšet pes?"

„Možná netopýr a mlč už, na otázky bude čas později."

Adriana koupila jeden lístek, ten největší popcorn a nápoj a šli se posadit.

Jedli společně popcorn a ona neřekla ani slovo, ale cítila, jak se dotýká její ruky. Občas také něco prohodil a kochal se tím, že nemůže odpovídat, protože kolem nich sedělo docela dost lidí.

„Však já ti to vrátím," zašeptala.

„O tom nepochybuju," zasmál se, jako by se na to těšil.

Romantická komedie, kterou vybrala, se mu zřejmě líbila. Slyšela jeho smích a smál se tak krásně, že byla v pokušení vyndat si naslouchátko. Tarax v ní vyvolával tisíce otázek. Například tu, jak ji může vzrušovat smích někoho, koho nikdy neviděla.

„Příště vyberu film já," zašeptal jí do ucha. Takže se s výběrem filmu asi spletla a jemu se nelíbil tak, jak si myslela.

Ale i tak to byl krásný večer. Rozhodně bude mít v blázinci na co vzpomínat.