Červená nit osudu

17. kapitola

17. kapitola

„To mi snad dělá schválně," zamračila se Adriana, když jí šéfka poslala na další výlet do Krumlova.

„Jak pokračují ty terapie?" ozvalo se za jejími zády.

„Velmi dobře, paní šéfová," postavila se Adriana do pozoru a Tonda se uchechtnul.

„To ráda slyším, ale dokud neuvidím výsledky, budeš dělat Krumlov a Tereza Řecko."

„Klidně můžu sedět v kanclu a dělat víza," špitla Adriana.

„Nejsou lidi," pokrčila šéfová rameny a poslala ji k autobusu.

xxx

„Vítej v kumbále na košťata," zvolala a plácla s sebou na postel, když se ubytovali v hotelu. Ten pokoj byl zřejmě neustále rezervovaný pro ně, protože každý jiný by jím pohrdl i v největší nouzi.

„Nechceš si se mnou zajít na malou večeři?" navrhl Tonda.

„Už jsme večeřeli s výpravou. Jsem plná," pohladila si Adriana břicho.

„Tak na skleničku?" nevzdával se.

„Nechci abys měl pocit, že se mi musíš věnovat a vymyslet pro mě rozptýlení. Nudit se nebudu, mám rozečtenou knížku a ty jdi klidně do baru balit holky."

„Proč vrzat na skřipky, když můžu mít stradivárky?" ušklíbl se Tonda.

„Snažíš se mě balit?"

„Jo. A líbí se mi, že mi to neusnadňuješ. Mám rád výzvy."

„Tak to nám to bude klapat," zasmála se Adriana. Nakonec přijala aspoň procházku městem.

Když spolu o něco později leželi v posteli, položil jí Tonda otázku, kterou nečekala a na kterou nebyla připravená.

„Už dlouho se tě chci zeptat, co se děje?"

Zarazila se. První, co jí blesklo hlavou, byl Tarax, ale o tom přece Tonda nemohl vědět. Byla si vědoma toho, že je občas duchem nepřítomná a rozhlíží se kolem, ale většinu času se dokázala ovládat.

„Když jsi k nám přišla poprvé, měla jsi ruku v sádře, rozseknuté obočí a spoustu modřin," pokračoval a Adriana kupodivu pocítila úlevu. Tohle bylo jednodušší vysvětlit než Taraxe.

„Byla jsem lyžovat v Alpách," odpověděla bez mrknutí oka.

„Akorát, že to není pravda," zachmuřil se. „Filtruješ slova, často řekneš řidička místo řidič, ačkoli máme jen Lojzu a Karla, neustále kontroluješ, jestli jsou zamčené dveře a rozhlížíš se kolem sebe, i když jsme sami."

„Co tím chceš říct?"

„Nevím přesně, ale doufám, že už to skončilo. Domácí násilí," dodal, když se na něj zadívala nechápavě.

Adriana zrudla, ale neodpovídala. Tonda tedy pokračoval: „Poznám to, protože jsem to sám zažil. Vím, jak je těžké se z toho vymanit, ale tys to dokázala, proto si tě neuvěřitelně vážím za to, jak jsi silná. Moje máma to nezvládla, dokonce ani kvůli mně a sourozencům. Popravdě, stále jí to vyčítám."

Adrianu píchlo u srdce, ale neodvažovala se Tondu přerušit.

„Jsem nejstarší z pěti dětí. S žádným ze sourozenců nejsem ve styku. Postupně, jeden po druhém skončili u pěstounů, ale to bylo v době, kdy jsem se už osamostatnil. Rád bych ti řekl, kdy to násilí začalo, ale nepamatuju se na nic jiného. Prostě to tak bylo odjakživa. Táta přišel domů, většinou opilý a už si hledal záminku k hádce. Máma mě bránila, ale většinou marně. Vím minimálně o jednom případu, kdy z ní doslova vykopal dítě, proto jsem byl dlouho jedináček, ale celou pravdu pochopitelně neznám. Ve škole jsem modřiny omlouval různě, protože jsem se bál, že mě odvedou od mámy, až mě napadlo přihlásit se na judo. Nejdřív fakt jen kvůli těm modřinám, ale taky to byl důvod, zdržovat se jinde než doma. O rok později jsem začal chodit na karate a další rok na MMA. To už jsem vyhrával soutěže. Doma nic nevěděli nebo je to nezajímalo. Po několika letech jsem si byl jistý, že už bych dokázal tátu sejmout, ale musel jsem si to správně načasovat. Pár týdnů před patnáctinami jsem měl příležitost. Otec se opil tak, že sotva stál na nohou, ale pořád měl chuť se prát. Úplně nejdřív jsem mu zlomil malíkovou hranou nos, dodnes slyším, jak to křuplo," usmál se a pokračoval: „Snažil se bránit, ale byl tak překvapený, že se téměř na nic nezmohl. Tenkrát jsem si na něm vybil patnáct let vzteku, řezal jsem ho, dokud se hýbal."

„Co bylo potom?" špitla Adriana, která během jeho vyprávění téměř nedýchala.

„Pak byl klid. Jeden po druhém se narodili moji sourozenci, táta omezil pití a tři roky jsme žili skoro jako normální rodina až do maturity. Hned následující den jsem se odstěhoval. Po nějaké době jsem se dozvěděl, že se všechno vrátilo do starých kolejí. Sourozenci skončili v pěstounské péči. Poslal jsem tam sice sociálku i policii, ale matka popřela, že by bylo něco v nepořádku. Teď už s nimi nejsem v kontaktu. Je mi to líto, ale tohle je můj život a potřeboval jsem si zachovat zdravý rozum."

Na tohle se nedalo nic říct. Adriana mu položila paže kolem krku a pevně ho objala. Držela ho, dokud se sám lehce nevymanil.

„Nechtěl jsem tě rozesmutnit," zašeptal tiše. „Už jsi velká na to, aby tě týrali rodiče, takže to odhaduji na přítele."

„Bývalý přítel," vzdychla Adriana, znovu si lehla a zírala do stropu. „Jsem jedináček. Táta kupodivu netoužil po klukovi. Chtěl princeznu, kterou by mohl rozmazlovat a taky ji měl. Matka byla trochu chladná a řekla bych, že se jí ulevilo, že už nemusí mít další děti, ale věnovala se mi. Balet, jazyky, luxusní dovolené, měla jsem, co jsem chtěla. Rodiče se sice často hádali, ale já tím nijak netrpěla, protože mi neustále dávali najevo, jak moc mě mají rádi. Na to, co se stalo potom, jsem nebyla připravená. První rok s Pavlem byl úplně normální. Žádné hádky, žádné násilí, občas sice žárlil, ale nijak přehnaně. Přišlo to tak pomalu, že jsem to ani nezaregistrovala. Nejdřív trochu drsnější sex, výběr oblečení, pozvolné odstřižení od kamarádek. Kdykoli jsem měla jít s nimi ven, naplánoval něco jiného nebo mi vyčetl, že s ním nechci trávit čas. Pak začaly skutečně žárlivé scény, následovaly facky, omluvy a usmiřování. Než jsem se nadála, proměnily se hrubosti v týrání a psychický teror."

„Nemusíš o tom mluvit," zašeptal Tonda, když viděl, jak je rozrušená a lehce ji sevřel v náručí. „Mně to trvalo několik let."

„Myslím, že už je čas." Zavřela na chvíli oči a přitulila se blíž. „Věděla jsem, že z toho musím ven. Ale měli jsme společný účet, takže nešlo vzít si hypotéku na byt, nebo zaplatit kauci na podnájem. Jediná možnost byla nastěhovat se k rodičům případně je požádat o zálohu na byt. Zvolila jsem to druhé. Násilnosti se tak stupňovaly, že jsem se bála, že už bude pozdě. Víkend před tím, než mi kamarádka Iveta přinesla klíče od bytu, jsem byla v pokušení vyskočit z okna. A kdybych nebyla připoutaná k trubce od radiátoru, asi bych to udělala. Nebyla jsem slepě poslušná, bránila jsem se i když jsem věděla, že přijde trest, ale těch pár dní před odstěhováním jsem raději držela jazyk za zuby. Děsilo mě pomyšlení, že se něco pokazí. Pavel si myslel, že už jsem zlomená. Vycítil, že má v podstatě volnou ruku a nedržel se zpátky. Něčím se nadopoval a prakticky celý týden mě znásilňoval. Detaily vynechám. Věděla jsem, že mě od svobody dělí jen pár dní, a tak jsem to vydržela. Jenomže pak přišel s tím, že jsem při žádném tom znásilnění nevyvrcholila, a to je jasná známka toho, že ho dostatečně nemiluju nebo mám někoho jiného, případně obojí. Začal mě mlátit, ale kdy a jak přesně došlo ke zlomení ruky si nepamatuju. Nejdřív to zlehčoval a říkal, že simuluju, abych vzbudila lítost, ale když už byla ruka dvojnásobná, odvezl mě do nemocnice. Před Pavlem jsem lékařce řekla, že jsem uklouzla na schodech, ale v ordinaci jsem vyklopila pravdu a nechala ji všechno sepsat. O několik dní později jsem se odstěhovala, změnila práci, ostříhala si vlasy a obarvila se na černo a podala na něj trestní oznámení. Zbytek už znáš."

„Všiml jsem si, že jsi jediná černovláska, která má blond odrosty," zašeptal Tonda a lehce jí setřel slzy.

„Promiň, tohle bylo asi příliš emotivní. Měl ses jít raději bavit," vzdychla Adriana.

„Jsem přesně tam, kde chci být. Já jsem ti také přece vyprávěl svůj příběh," uklidnil ji a nepřestával ji hladit.

Adriana byla ráda, že o tom dokázala mluvit, a že to řekla právě Tondovi. V koutku duše si však přála, aby to byl Tarax.