Červená nit osudu

21. kapitola

21. kapitola

Tonda nevěřil svým uším, ani když mu to zopakovala.

„Pochopím, když couvneš," zašeptal jí do ucha.

„To nemám v úmyslu," zavrtěla Adriana hlavou. Přesto tak trochu doufala, že to, co skrývá v boxerkách nestojí za řeč a ona bude mít skutečně důvod vycouvat. Na první pohled však bylo jasné, že doufala zbytečně.

„Pojď blíž a uvolni se. Máme na to celou noc," řekl tiše a pohladil její vlasy, pak se nad ni sklonil a pomalu ji políbil.

Nepospíchal. Něžně ji hladil a mazlil se s každým kouskem jejího těla, aniž by ji přestával líbat. Brzy z ní opadl strach i nervozita. Zapomněla na všechno kolem a vnímala jen doteky. Opatrně ji sundal lehkou košilku. Hlasitě vzdychla, když ucítila jeho rty na svých ňadrech. Ještě se ani k ničemu nedostali a už teď byl lepší než kdokoli před ním. A jak uměl používat jazyk! Na rozdíl od jiných ho neměl jen na zmrzlinu.

Jemně pohladil vnitřní stranu jejích stehen, a ještě více je roztáhnul. Ucítila jeho tvrdý úd na svém podbřišku. Zaryla mu nehty do zad a přitáhla ho blíž k sobě.

EVAKUACE! EVAKUACE! EVAKUACE! Ozvalo se z rozhlasu na chodbě. Prosíme hosty, aby se shromáždili před hotelem a vyčkali dalších pokynů! Prosíme, nepoužívejte výtah!

„Kašlem na to," zabořil Tonda hlavu do polštáře a snažil se utlumit frustraci. „Tohle není poprvé. Vsadím se, že zase nějaký debil kouřil na pokoji."

„Já vím," vzdychla Adriana, zatímco se snažila posbírat oblečení, „ale musíme zkontrolovat členy výpravy."

„Hmm, tak jdeme," přikývl neochotně a natáhnul se pro džíny.

Venku před hotelem už se shromáždil značný počet nevrlých hostů a o minutu později se s hlasitým houkáním dostavilo i hasičské auto.

„Co jsem ti říkal," ušklíbl se Tonda.

„Nevidím paní Hardingovou?" rozhlížela se Adriana kolem.

„Myslíš tu malou drobnou s tou velkou vyšívanou kabelou?"

„Ano, to je ona."

„Nejspíš si dala špunty do uší a spí."

„Počkej s ostatními, podívám se po ní."

Uběhla hodina, pak dvě, odjeli hasiči i policie a paní Hardingová byla stále nezvěstná. Adriana chtěla po recepční, aby zburcovala zaměstnance hotelu a šli ji hledat, ale recepční jen koktala, že je tam sama. Tonda ji tedy přinutil, aby znovu zavolala policii.

„Paní je stará, zřejmě dezorientovaná a docela určitě nemluví česky," vysvětloval policistovi, který jim dával nepokrytě najevo, že ho obtěžují.

Pátrací akce nakonec trvala déle, než mysleli. Policisté zkontrolovali a legitimovali všechny hosty, kteří se zrovna uložili ke spánku, ale bezvýsledně.

Adriana panikařila. Společně s jednou uklízečkou, která se uvolila a přišla do práce, kontrolovaly komory sklady, kuchyně a všechny možné technické místnosti. Když už to chtěla vzdát, jít se udat na policii a dát výpověď, zavolal jí Tonda.

„Tak jsem ji našel. V tom zmatku si asi spletla schodiště a odešla do sklepa," vysvětloval.

„Chudák, asi hledala protiatomový kryt," odpověděla Adriana a běžela do sklepa.

Bylo už skoro ráno, když se konečně dostali do postele, ale na to, aby pokračovali tam, kde skončili už neměl ani jeden náladu.

„Vím, že jsme v jednom kuse někde na cestách," začala Adriana, „ale v podstatě jsme pořád v práci. Co bys říkal na den nebo dva na chatě? Naši tam skoro nikdy nejezdí a já sama už tam také pěknou dobu nebyla. Možná bychom to měli jet omrknout."

„Tohle pozvání neodmítnu. Samozřejmě pokud se nám poštěstí mít společné volno," usmál se Tonda a políbil ji na rty.

***

Volný víkend byl ovšem ještě daleko, zatímco večery s Taraxem byly mnohem pravidelnější.

„Tak co? Chodíš s tím klukem?" zeptal se jí, když se vrátila z Krumlova.

„Já nevím. Asi," odpověděla Adriana váhavě.

„Snad víš, jestli jsi s ním spala?"

„Skoro. Nakonec teda k ničemu nedošlo, ale... no, nějaký opilec si na pokoji smažil řízky na přenosném vařiči a usnul. Museli evakuovat hotel."

„Tos byla asi zklamaná."

„Docela jo, bylo to hezký," připustila.

„Hlavně to bylo dost rychlý."

„Promiň, je tohle snad žárlivost? Nebyl jsi to náhodou ty, kdo říkal, že bych s ním měla chodit, protože mě má rád?"

„To jsem nemohl tušit, jak rychle mu skočíš do postele!" zavrčel.

„Neznám ho přece první den."

„Je hodně lidí, které znáš roky, To budeš spát se všema?"

„Nevím, co chceš vlastně slyšet," zamračila se Adriana. „Ale tohle poslouchat nebudu! Neexistuješ! Jsi pouhá představa způsobená postraumatickou stresovou poruchou. Moje vlastní halucinace mi nebude říkat, co mám dělat!"

Teď už si byla docela jistá, ze je to PTSD, protože tohle jí až moc připomínalo Pavla.

Dlouho bylo ticho. Už si myslela, že se naštval a odešel, pak však uslyšela jeho tichý hlas.

„Bojím se, že zas zůstanu sám, Ty roky byly hrozný. Nedivím se ti, když si myslíš, že jsem halucinace. Také jsem z té samoty šílel," na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Nejsem výplod tvojí fantazie, jen nevím, jak ti to dokázat. Aspoň zatím ne."

„Nevadí," mávla rukou, „už jsem se s tím smířila."

Tarax neodpověděl. Uslyšela jen jakési tiché zamumlání. O chvíli později vrzly dveře, a byl pryč.