Červená nit osudu

30. kapitola

30. kapitola

Pětadvacátého prosince ráno, po té nekonečně úžasné noci, se Adriana rozloučila s Taraxem a jela navštívit rodiče. Přesně jak předpokládala, neobešlo se to bez hádek, ale aspoň z nich tentokrát vynechali ji.

„Vídáš se s někým, Adinko?" zeptala se máma u slavnostního oběda a ona se málem udusila nudlovou polévkou.

„Nevídám," odpověděla popravdě a raději rychle změnila téma. Zmínila povýšení v práci, a to naštěstí rodičům stačilo.

Po další sérii otázek, kterou zdárně přežila, se vymluvila na sníh, namrzlou silnici a na to, že chce být doma ještě za světla, a vyrazila na cestu.

Jakmile se vrátila do bytu, okamžitě si vložila do ucha naslouchátko, ale Tarax ten den nepřišel. A další den také ne.

Navštívil ji až v pátek sedmadvacátého.

„Chyběl jsi mi," řekla a možná to znělo trochu vyčítavě. Styděla se za ten tón, ale byla to pravda. Postrádala ho, stýskalo se jí, toužila znovu ho slyšet a pokračovat v rozhovorech, které milovala. A stýskalo se jí po jeho polibcích a dotecích.

„Také jsi mi chyběla, nesmírně, ale... dostal jsem zprávu. Moje mise je u konce. Během několika dnů mi bude doručen nový manipulátor a budu se muset vrátit," odpověděl smutně.

Málem se jí zastavilo srdce. Tohle nečekala. Ale co vlastně čekala? Věděla přece, že to jednou skončí.

Celý víkend zůstali spolu. Adriana si vzala v práci volno a postarala se, aby jejich rozloučení bylo dokonalé. Dívali se na filmy a donekonečna o nich diskutovali, vzala ho na výlet na svoje oblíbená místa, vařili spolu, milovali se a užívali si jako úplně normální pár. Až na to, že na nich nebylo vůbec nic normálního.

V neděli večer odešel a vrátil se až za několik hodin. Byla skoro půlnoc.

„Promiň, trvalo to trochu déle, než jsem si myslel," omlouval se.

„Vím, budeš muset odejít," odpověděla Adriana smutně.

„Zbývá nám dvacet čtyři hodin," řekl Tarax povzbudivě, ale moc to nefungovalo. Lehnul si do postele vedle ní. Byl studený jako led. Okamžitě ho vzala pod peřinu a přitiskla se k němu, aby ho zahřála.

„Musím ti něco říct, ale slib mi, že nebudeš vyšilovat, protože jestli ano, bez váhání ti vymažu paměť," řekl tak vážně, jak to od něj ještě nikdy neslyšela.

„To zní jako výhrůžka," zamračila se.

„Možná ano, ale tvoje zdraví, i to duševní, je pro mě důležitější než cokoli jiného."

„Nebudu vyšilovat," slíbila a doufala, že to dodrží.

„Dobře," odkašlal si a rozsvítil lampičku na nočním stolku. „Za chvíli mě uvidíš, ale nejdřív... no, v ničem jsem ti nelhal. Opravdu pracuji pro armádu na tajném projektu, rozbitý manipulátor, to že nejsem Čech..."

„Ale?"

„Nejsem z této planety."

Vyskočila z postele jako bodnutá vosou a rozsvítila hlavní světlo. „Musím tě vidět."

„Můžeš si vyndat naslouchátko," řekl Tarax konejšivým hlasem.

Zaslechla ještě povzdech a pak už nic, ale o několik vteřin později stál Tarax před ní. Byl dokonalý, mnohem lepší než ta holografická podoba. Svalnatý, vysoký, ale ne jako cizí rasa, spíš jen jako basketbalista. Měl kulatější tvar uší, ne tak oválné, jako mají lidé a zdálo se, že se snad i pohybovaly. Arkticky modré oči se zorničkami jako kočka, krátké bílé vlasy. Zato jeho kůže byla mnohem snědší než Adrianina a všimla si, že má trochu promodralý nádech, což bylo divné, ale jinak se moc nelišil. To už v životě viděla větší exoty a byli to lidé. Tohle byl docela normální chlap v šedém tričku a boxerkách.