Neříkej ani slovo

Lesní hejkal

                                       🎶
Mezi poli povíval lehký vánek, který ani zbla nepomáhal s dusivým vedrem. Nad asfaltovou cestou se tetelil vzduch, ve zbytcích čerstvě sklizeného obilí vrzali cvrčci a kobylky pořádaly závody v synchronizovaných skocích. S povděkem jsem sešla z asfaltky do lesa, kde mě obklopil vlhký chládek. Nedělala jsem si iluze, že bych v pondělí odpoledne, po víkendovém nájezdu chatařů a venčících se obyvatel Prahy, našla v lese byť jen jeden hříbek, ale procházka se hodila vždycky. Martin odfrčel na schůzku a večer měli přijet na grilování Honza s Májou, poslední před naším zítřejším odletem do Arménie. Před obědem jsem dobalila a s nemalou radostí zjistila, že jsem nepřešvihla váhový limit. Vše bylo hezky připravené, naplánované, jen odletět. Už by se nemělo nic pokazit, mizérie jsme si užili dost. Oklepala jsem se při vzpomínce na návštěvu u Martinovy matky a následnou opilost podpořenou několika jointy vybafanými na zahradě pod hvězdnatou oblohou. Edgar si nás prohlížel z terasy s vědoucím, lehce povzneseným výrazem a přehlížel Honzovy vtipné poznámky, asi tušil, že ho bude jezdit krmit.

Vydala jsem se po pěšině k menšímu mlází obklopenému křiklavě zeleným mechem, tam by se houbám mohlo líbit.

Courala jsem po lese další hodinu a půl a nenašla ani prašivku, překvapivě. Sešla jsem na štěrkovou cestu, která vedla k asfaltce zpátky do Bukové. Na kraji lesa, přes celou šířku silničky, stál starý černý mercedes, ještě s hranatými světly a výrazným čumákem.
Parkuje jako blb, prolétlo mi hlavou. Přeskočila jsem přes příkop zpět do měkkého jehličí, abych mohla auto obejít.

Šlahoun ostružiny mě sekl přes holeň a zachytil se za ponožku, ohnula jsem se, abych vysvobodila svoje oblečení, z kterého trny vytahaly bílé nitky. Zaslechla jsem otevírání dveří od auta a dva páry těžkých kroků mírně tlumené štěrkem. Narovnala jsem se, abych se podívala, koho vypustil Mercedes do lesa. Byla jsem odhadem tři metry od nich. Dvojice chlapů s potetovanými pažemi, oblečených v upnutých trikách a džínách i přes panující vedro, nevypadala jako typičtí čeští houbaři. Chladný úsměv, který se rozlil po obličeji vyššímu z nich, když přejel pohledem celé moje tělo, nevzbuzoval zrovna důvěru.
Neztrácela jsem čas prohlížením si holých hlav a bejzbolky v rukách brýlatého chlapa, otočila se na patě a zběsile vyrazila mezi stromy. Hnala jsem jehličím, přeskakovala měkké kopečky mechu a ječela jako smyslů zbavená. Z korun stromů nade mnou vylétlo hejno vyděšených ptáků a snažilo se mě marně překřičet. Masitá dlaň na rameni a jeden dobře mířený kopanec do kolena mě poslal k zemi. Zaryla jsem tváří a hrudníkem do lesní půdy, nos mi naplnila vůně hub včetně kousků podhoubí a jehličí a do pusy se mi řinula horká a kovově sladká krev z nakousnutého jazyku.

,,Do prdele! Nech mě na pokoji!" plivala jsem kousky lesa, které jsem si nechtěla přinést domů, smíchané s krví a snažila se vydrapat z dosahu neznámých mužů. Moji snahu přerušila váha, která ztěžka dosedla na moje bedra a hluboký chraplavý hlas.

,,Kam utíkáš, krásko? Chtěli jsme si jen tuhle s Petrem popovídat a ne sprintovat po lese," mluvil mi těsně nad uchem, zatímco hrubě odsouval prameny vlasů, které mi spadly do tváře.

,,Jdi do hajzlu!" ohnala jsem se za sebe naslepo pěstí, ještě v pohybu zachytil moje zápěstí a bolestivě ho zkroutil.

,,Takhle k cizím lidem nechová, Eliško."

Nemohla jsem popadnout dech, začaly se mi dělat mžitky před očima. Jsem v monstrózní prdeli. Jak může vědět moje jméno?

Vzal mě za ramena a prudkým pohybem otočil a následně postavil zády ke kmeni stromu, jehož kůra se mi zarývala do zad, stejně jako jeho prsty do paží.