Neříkej ani slovo

Boj

                                       ♾
Probral jsem se tak akorát včas, abych zjistil, že se mi v hlavě usadil kovář, na jazyku výheň a podle ochoty končetin se hýbat, že mám ještě dostatečnou hladinku na to, abych v žádném případě nemohl dojet pro Eli. V práci končila ve dvanáct a na displeji telefonu svítilo krásných 11:07.  Do hajzlu. Tohle je fakt nepraktické. Zalovil jsem v IDOSu, autobus jí jede až o půl druhé, takže nejspíš půjde pěšky, sama přes les. Zaúpěl jsem a kovář rozezvučil kovadlinu ve spravedlivém trestu. Zatnul jsem zuby a vyštrachal se z postele, hodil rychlosprchu, ibalgin a půllitr rozpustného céčka.
Dřepl jsem si s kafem na terasu a čekal, až růžové potěšení zabere. Nechtělo se mi přemýšlet. Vůbec se mi nechtělo nad včerejškem uvažovat. Včerejší den je mrtvý. Otázkou zůstává, nakolik jeho kostnaté pařáty ovlivní dnešek. Tyhle zhovadilosti si Eliška nezaslouží, jenže se mnou ji nic jiného nečeká. Překvapilo mě, že včera neutekla s jekotem, i kdyby měla uplatit samotného Ďábla, aby se dostala z mého dosahu. Vím to, že ji zničím a ona to nejspíš tuší také, přesto neutíká, nebrání se, jen zatíná zuby a snaží se mě podržet? Zamračil jsem se nad tou myšlenkou. Snaží se mi pomoct, i když nemůže ani tušit s jakým bordelem se potýkám?
Nakonec možná má Honza pravdu, kdybych mohl Elišce alespoň něco říct... jenže to by utíkala ještě rychleji s ještě větším řevem. A to nedopustím.

Ibalgin konečně zaúčinkoval. Spořádal jsem odporně sladkou čokoládovou tyčinku a napsal Elišce, že jí půjdu naproti přes Návse, ať na mě počká ve školce.

Potkali jsme se kousek nad hlubošskou hájovnou. Na zlomek vteřiny jsem si dovolil zuřit, nad tím, že šla sama a zbytek času, kdy jsem se k ní blížil, se kochal její krásou. Ze sportovní sukně ji vykukovala opálená stehna a tílko nenechávalo příliš prostoru fantazii. Zbožňuju léto a tohle andělské pihaté stvoření  s copem a růžovými tvářemi.

Podívala se na mě a na okamžik zaváhala, zadržela dech. Rozhodl jsem za ni a přitáhl ji do těsného objetí. Políbil jsem ji na rty, jako bych se beze slov snažil vyjádřit, že podělané narozeniny nezlikvidují další krásný den. Přijala tichou úmluvu, cítil jsem, jak se usmála a celá uvolnila.

,,Mohla jsi na mě počkat ve školce."

,,Mohl ses neožrat," odvětila suše a mrkla na mě.

Měla svatou pravdu, i když takové věci se neříkají nahlas. Vyrazili jsme do kopce po cestě, kterou si lesníci vysypali ostrým štěrkem, dozajista k velké radosti cyklistů. Držel jsem Elišku za ruku a dumal jak na věc, aby to neskončilo sporem, opět. Nakonec jsem se rozhodl pro přímý útok. ,,Eli, co kdyby sis příště vzala auto, když tě nemůžu odvézt? Bylo by to praktičtější."

Zastavila se. Nafoukla tváře a spolkla asi několik prvních vět, které ji napadly. ,,Jsi ještě pod vlivem, viď?"

,,Asi jo, ale, co to má s tím společného? Nelíbí se mi, že bys tady měla chodit sama."

Uchechtla se. ,,Martine, uvědomuješ si, že sem chodíme s dětmi ze školky?"

,,Sem?"

,,Ne zrovna sem, kousek níž. Za mládežák. V životě mě nenapadlo, že bych se tu měla bát," zavrtěla nade mnou hlavou.

Hodně jsem se ovládal, abych nezaskřípal zuby o sebe. Po včerejšku jsem se nenacházel v optimální vyjednávací pozici. Pepřák. Koupím Elišce aspoň pepřák.

,,Tak jinak, příště pojedeš autem, ano?"

,,Tak určitě."

,,Eli, prosím," zaúpěl jsem.