Neříkej ani slovo

Máme problém

♾
Zastavil jsem na posledním volném místu vyhrazeném pro návštěvníky lékárny a vyrazil k urgentnímu příjmu. Kladivoun mi poslal velmi stručnou smsku: Eli v nemocnici se zlomenou rukou, máme problém.

Eliška ani Kladivoun telefon nebrali. Nedávalo to smysl. Co se stalo? Měla nehodu? Zakopla o kufr při balení? Oběhl jsem frontu lidí čekající u recepce a pokračoval dál chodbou k ortopedické ambulanci, pamatoval jsem si, kde se nachází, před necelým rokem jsem tam táhl Honzu, když si podvrtnul kotník. Rozhlédl jsem se po lidech s útrpnými výrazy čekajícími na židlích. Nebyli tady, ohlédl jsem se přes chodbu do čekárny rentgenu. Kladivoun stál u dveří jedné z vyšetřoven a nervózně si hrál s telefonem. Proč ho tedy doprčic nebral?

Došel jsem k němu přesně v okamžiku, kdy se otevřely dveře a vyplivly ven bílozelenou Elišku. Vlasy měla rozcuchané s lístky a větvičkami jak divoženka, tváře opuchlé od pláče a špinavé. Od hlíny? Mračila se, rty pevně semknuté do úzké linky. Držela si levačku a vypadala, že co chvíli sebou sekne.

,,Eli?" vzal jsem jí kolem ramen. Vzhlédla a očima jí prosvištěla vražda. Snažila se setřást ze sebe mou dlaň.
,,Nesahej na mě," procedila mezi zuby.

,,Co se ti stalo?" zeptal jsem se.

,,Ty ses mi stal," zavrčela.

Tohle nebylo dobré. Tady to smrdělo průserem. Když jsem po obědě odjížděl z domu, rozhodně neměla zlámanou pacičku a nevypadala, jak když se s ní popral lesní hejkal.
,,Eliško, jsi v pořádku?" řekl jsem důrazněji.

,,Ne. Mám zlomenou ruku, jestli sis nevšiml."

Nejsem blbej a ty moc dobře víš, na co se ptám.

,,Slečno Doležalová?" ozvalo se za našimi zády.

,,Už jdu," vykoukla Eliška zpoza mojí paže směrem k ortopedii.

,,Mám ti vyřídit, že máte nechat PBpress s Kladivounem na pokoji. Jinak to příště bude moje čelist."

,,Cože?" Kurva!

Otřásla se. Sotva se držela na nohou.
,,A teď mě, pánové, omluvte," vykročila k otevřeným dveřím do ambulance.

,,Jdu s tebou."

,,No to tedy nejdeš," sykla bolestí když si neopatrně pohnula zlomeným předloktím.

Objal jsem Elišku kolem pasu, neměla už sílu se bránit, jinak než zlostným pohledem. Dovedl jsem ji do ambulance a zvedl na lehátko, na které mi ukázala sestra.

,,Přítel?" zeptal se vousatý doktor, odhadem padesátník s pupíkem nonšalantně opřeným o hranu stolu.
,,Tak si tamhle sedněte," ukázal na židli hned u dveří.

Sestra se na mě nevěřícně podívala. ,,A ten druhý byl co?"

,,Kamarád."

,,Kamarád taky rád..." zabručel si pod knírem doktor a bodře se na mě usmál. ,,Dělám si švandu, dneska je to tu divoký. Jako každý den."

Moc vtipné, taťuldo.
Nedobrovolně jsem si dřepnul a poskládal si nohy, abych co nejméně překážel. Eliška mě propichovala nenávistným pohledem a asi se mě snažila donutit k sublimaci.

,,Co se vám stalo, slečno?" otočil se na Elišku, ruce založené přes hrudník.

,,Praštili mě bejzbolkou," odpověděla potichu.

Do hajzlu! Kousl jsem se do rtu, nadzvedl se na židli, jen abych na ni ztěžka dosedl zpátky. Teď nemůžu udělat nic, musím nechat doktora předvést svá kouzla a pak svoji vílu odvézt domů. Koupit jí kilo čokolády, tři sta třicet tři růží, a pak ji na kolenou prosit, aby mi někdy odpustila.