Neříkej ani slovo

Epilog

                                      🎶
Neznámé číslo.  Přejela jsem netrpělivě palcem po displeji, spíš jen pro jistotu, abych jednou neminula hovor od Petry, v domnění, že mě opět otravují s výzkumem trhu.
,,Ano?"

,,Slečna Doležalová?"

Už ne. Usmála jsem se sama pro sebe a podívala se na Martina. Hrabošil se v rozbité pračce, jednotlivé díly kolem sebe metodicky vyskládané. Mračil se soustředěním a své okolí nevnímal.

Neodpověděla jsem, ale volající mlčení považovala za souhlas.

,,Volám z příbramské nemocnice. Mohla byste se u nás stavit?"

,,Proč?" vykvíkla jsem a málem spadla z ponku, na kterém jsem seděla. Martin se postavil rychleji, než jsem předpokládala za možné, a chytil mě za paži. Na půl pobaveně a na půl s výrazem "trefí mě z tebe šlak" povytáhl obočí.

,,Stalo se něco?" hlavou mi proletěl obraz rozsekaného auta s dobitým Májiným tělem na asfaltu v kaluži krve, zdrogované Petry s modrofialovým obličejem a nakonec voskově žlutavé tváře tátovy mrtvoly na nemocničním lůžku. Moje soukromé běsy.

,,Ne. Žádná nehoda nebo nic takového. Nelekejte se," snažila se mě uklidnit cizí paní měkkým hlasem.

,,Mohla byste přijít na oddělení šestinedělí?"

Ať jsem si lámala hlavu jak chtěla, nenapadlo mě nic, co by mohlo oddělení šestinedělí mít se mnou do činění. Ani Martin s ničím objevným nepřišel a tak jsme se vydali do příbramské nemocnice, na nově zrekonstruované oddělení. Musí se jednat o omyl, usoudila jsem, když jsem zazvonila na šedivý interkom. Martin mě držel kolem pasu, jakoby za prosklenými dveřmi mohla číhat tříhlavá saň, připraven mě kdykoliv strhnout zpátky.

Hubená vysoká sestřička s odzbrojujícím úsměvem nás zavedla na sesternu, kde čekala korpulentní žena v bílých kalhotách a haleně, s brýlemi s širokými obroučkami usazenými v těstovitém obličeji. Zvedla se, když jsme vešli a podala nám ruku, ,,primářka Marečková," usmála se až se ukázaly pokřivené zažloutlé zuby, přesto působila mile. Nad mohutným poprsím se jí zhoupl fonendoskop oblečený v plyšové žirafě.

,,Omlouvám se, že jsem vás tak přepadla, ale nemohla jsem jinak."

,,O co se jedná?" položila jsem otázku, která mi v hlavě vířila jako lapený pták.

,,V noci někdo dal do baby boxu miminko. Chlapečka, donošeného, zdravého."

A? Začínalo mi hučet v uších, i když mysli unikal smysl slov, které pronášela lékařka přede mnou.

,,Nechápu...," pevněji jsem stiskla Martinovu ruku.

,,Byl u něho přiložený dopis. A kontakt na vás."

Podala mi lehce pomačkaný v půli přeložený list papíru. ,,Jen vás poprosím, než ho budete číst, mohli byste jít se mnou?" pokynula k pootevřeným šoupacím dveřím, za kterými vykukovala řada vyhřívaných lůžek, inkubátory a modře svítí zařízení.

Zvedla jsem pohled k Martinovi. Ve tváři měl nečitelný výraz, jen zatnuté čelisti prozrazovaly lehkou podrážděnost neznámou situací, do které se dostal a nevěděl, co od ní očekávat. Nepatrně přikývl.

Primářka nás dovedla k malé postýlce na druhé straně místnosti, většina lůžek byla prázdná, jen ve dvou ležela malá bílá klubíčka, z nichž zářily miniaturní růžové obličejíčky.

Stoupnula si kousek bokem a nechala nás nahlédnout na spinkající miminko, zabalené v bílé zavinovačce, na níž byla nesmývatelným  fixem kostrbatě napsána identifikace oddělení. Za to na postýlce chybělo jméno. Bílá tabulka nesla jen včerejší datum.

Sevřelo se mi srdce a všechny vnitřnosti udělaly kotrmelec. Těžce jsem polkla, začínala jsem tušit, co najdu na papíře, který pomalu vpíjel pot z mé dlaně.

To bys neudělala. Ani ty ne. Sevřela jsem pevně víčka, přesto jsem stále viděla drobounký nosánek, pootevřené našpulené rtíky a čupřinu světle hnědých vlásků.

Zakymácela jsem se, Martin mě k sobě pevněji přivinul. ,,Jsem tady, Eli," šeptl mi do vlasů. Možná mu to stihlo dojít, možná mu to rychleji sepnulo než mně, aniž by přečetl jediné slovo z papíru v mé ruce.

,,Nechám vám chvilku," hlesla za námi primářka a zmizela.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se sesbírat co nejvíc sil, než jsem dopis rozložila.

Psala vždycky úděsně, to se nezměnilo, písmenka jí po řádcích poskakovala jako splašená, škrtala, ryla.

Drahá Eliško,
vím, že se na mě zlobíš a nejspíš nikdy zlobit nepřestaneš, zvlášť po dnešním dni.

Prosím postarej se o moje miminko, přijmi ho za své a vychovej z něj tak šikovného člověka jako jsi ty, já to nesvedu. Nejsem hodná ani dobrá. Nemůžu se na něj ani podívat bez pocitu nenávisti. Snažila jsem se přesvědčit celé těhotenství, že až se narodí, že to zvládnu, že to bude jiné. Ale není. S každým svým nádechem mi připomíná noc, kdy byl počat. Při každém pohledu na něj nevidím rozkošného chlapečka, ale mrzkou svini, která si vzala, co jsem nechtěla dát.

Prosím, postarej se o něj, já bych mu ublížila. Vím to, vím to se stejnou jistotou, jako že zítra vyjde slunce. Zaslouží si víc, než mě.

Je zdravý, nekouřila jsem, ani nebrala drogy.

Pojmenovala jsem ho Martin, ale koneckonců pojmenuj ho jakkoliv budeš chtít.

Snad mi jednou odpustíš, s láskou Petra.

Zaúpěla jsem tak, že jsem musela vzbudit půlku nemocničního bloku. Z očí se mi nezadržitelně draly slzy, křičela bych, trhala bych, bila a ničila cokoliv, co by se mi dostalo pod ruce. Kdyby to byla Petra, vydrapala bych jí oči, rozervala hruď a její zkažené srdce rozdrtila v prstech na ošklivou rudou kaši.

Martin mě vzal pod svá křídla a držel, dokud jsem nepřestala vzlykat. Třásla jsem se vzteky i neuvěřitelným smutkem. Cosi ve mně umřelo a já věděla co. Moje sestra, moje jediná sestra podepsala ortel naší rodiny. Nezbyl nikdo.

Vlastně až na malého človíčka před námi.

,,Vybrala krásné jméno. Martin Havránek nezní špatně, co myslíš?" ozvalo se mi u ucha. Nechápavě jsem se na něj podívala.

Usmíval se skrz vlastní slzy, sálala z něj síla a klid. Jistota. Martin už věděl, pochopil. A rozhodl se.

Nezapomínej, vše se stane tak, jak má.

Kruh našich osudů se uzavře, minulost se prolne s přítomností, podá ruku budoucnosti. Vina bude odčiněna a rány se zacelí.

Vše bude dávat smysl.

A malý Martínek dává smysl dokonalý.