Neříkej ani slovo

Dům spánku

                                       🎶
,,Aspoň že neprší," zaradovala jsem se. Letošní říjen byl nezvykle chladný a plačtivý. Z černého nebe na nás shlížely hvězdy, jen nepatrně rušené světlem malého města. Vypravili jsme se na Halloweenskou párty do zámecké restaurace na Dobříši, ale před samotnou akcí jsme se chtěli projít parkem, který byl výjimečně otevřený i ve večerních hodinách a osvětlený svíčkami, jejichž plamínky se třepotaly ve stylových vyřezaných dýních.

,,Bububu," zahučel Martin a lehce do mě strčil.

Zaječela jsem a odskočila od něj. ,,Ty jsi fakt praštěnej. Víš jak jsem se lekla?"

Zasmál se a přitáhl mě za paži k sobě. ,,Vím, bylo to slyšet až do Prahy," objal mě kolem ramen a políbil do vlasů.

Sešli jsme pod korunami mohutných dubů k temně se lesknoucí hladině rybníku. Jako ruce umrlců z něj čněly hnijící větve, propletené s uvadajícím rákosím.

Romantiku si představuju trochu jinak, prolétlo mi hlavou a přitiskla se blíž k Martinovi. Každý kmen se pohyboval a větve téměř bez listí se po nás natahovaly hubenými pařáty. Chladný vzduch páchl stojatou vodou a lezl mi pod šátek, po bradě až do zátylku, kde stavil do pozoru jednotlivé chloupky.

,,Přejdeme ten kamenný mostek a otočíme to zpátky," navrhl Martin, který nejspíš vycítil můj počínající, i když naprosto iracionální strach. Nebyla jsem v tomhle parku poprvé, věděla jsem, že za mostkem se cesta po krátkém stoupání lesem, stáčí obloukem přes louku zpět k oranžérii a bráně na silničku vedoucí k samotnému zámku.

,,Do háje," oslizlé kameny starobylého mostu klouzaly jako vzteklé. Hodila jsem volnou rukou nazdařbůh prostorem a už se smiřovala s naraženou kostrčí. Martin heknul, ale nepustil mě. Společně jsme opatrně sklouzali až na písčitou cestu.

,,Dobré?" optal se pro jistotu, než jsme vykročili kolem keřů dál do tmy. Na téhle straně rybníka dýně chyběly, nebo je zlomyslný větřík sfoukl. Nebylo se ale kam ztratit, stačilo pokračovat po cestičce zpátky do kopce.

Na kraji louky zůstal Martin stát. O zlomek vteřiny později i mně došlo proč. Na seschlé trávě v chabém měsíčním světle se procházelo hejno ptáků, černějších než sama noc. Jejich občasné krákání, cvaknutí zobáku a plesknutí křídly mi bylo tak povědomé, že kdybych zavřela oči, viděla bych do nejmenšího detailu Edgara. Strach probuzený u vody zmizel, překryl ho neuvěřitelný klid. Žilami se mi rozlévalo blaho, ne nepodobné infuzi opiátů, proplétalo se mezi jednotlivými tkáněmi mého těla, až se usadilo v srdci.

Zatáhla jsem Martina za ruku. Potřebuji jít za nimi, tam, kousek dál, na konec louky, kde se mezi staletými stromy rýsuje dům.

,,Prosím," šeptla jsem.

Ignorovala jsem vlhkost prostupující mými botami i nohavicemi.

,,Eli, to je opačným směrem. Co tam budeme dělat?" zeptal se Martin mírně překvapeným hlasem.

,,Já nevím. Jen tam chci." Copak mu můžu říct, že mě něco uvnitř táhne tím směrem? Že pokud tam nedojdeme, rozskočí se mi srdce ve dví? Spolkne mě černá prázdnota? Že Edgar není zbloudilec, ale jeden z nich? Sama jsem tomu nerozuměla. Zavrtěla jsem hlavou a táhla Martina za sebou mezi stovkami havranů po neviditelné stezce.

Zastavili jsme se před vysokými těžkopádnými dveřmi. Byly pootevřené. A za nimi měkké pohybující se světlo, jakoby se oheň z krbu odrážel a lámal o stěny.

,,Eliško, nemůžeme..." začal Martin, ale v tu samou chvíli se ozval hluboký mužský hlas ,,Zdá se, že máme návštěvu."
Následovaný ženským zvonivým smíchem. ,,Neuvěřitelné," a tlesknutí dlaní.