Z Týnina pohledu:
Tak a je to tu. Den D. Ta partička co mě šikanuje byla dneska na nějaké exkurzi, takže celkem pohoda. Hned po škole mě Běta dovezla do nějakého centra. Proč tam vlastně jdu? Z donucení. Všichni si myslí že mi tohle pomůže. Já znám mnohem jednodušší a rychlejší způsob než abych chodila vždy po škole někam do cvokhousu. Ano slyšeli jste správně. Budu tam prý docházet vždy po škole! To je 5x týdně! Na to už opravdu nemám. Asi za deset minut jsme byli u centra.
B: Chceš abych tě tam odvedla?
T: Dík Běto ale je mi 15. Zvládnu to.
B: Tak se měj. Za hodinu tě vyzvednu
Na to jsem jen kývla a vešla jsem do toho centra. Po schodech nahoru až do takové místnosti ve které byli židle do kola a za nimi malé občerstvení aby jsme neumřely žízní. Bylo tam jen pár lidí a jeden dospělák, je něco jako psychiatr a prý to taky neměl v životě nejlehčí. Všichni jsme si sedli na židle a než začal kdokoliv mluvit, přišel tam ještě jeden kluk. Byl docela hezký.
Z pohledu Janka:
Klasický den. Škola plná učení a šikany. Po škole mě ze školy vyzvedl John. Jeli jsme do toho centra. Když jsme tam dorazili, vystoupil jsem.
Jo: Janku počkej
J: Co je?
Jo: Vím že to nemáš zrovna lehké, ale když se nechceš svěřit nám tak aspoň jim. Chci abys věděl že chceme pro tebe s Hanou jen to nejlepší a jsme tu pro tebe
J: Díky Johne, vážím si toho
Pak jsem odešel. Vešel jsem do centra. Přišel jsem jako poslední. Všichni už seděli na židlích v kruhu a já si všiml jedné hezké holky. Jediné volné místo bylo naproti ní a já se na ni nemohl vynadívat. Potom začal jediný dospělý mluvit.
P (Petr): Tak vás tady vítám. Jmenuju se Petr jsem váš terapeut. Jsem moc rád že jste našli odvahu sem vůbec přijít, ale věřte že jste na dobré cestě. Byl bych rád kdyby jste se mi nějak představili. Vaše jméno, kolik vám je a co jste si zažily abych vás mohl lépe pochopit. Vím že s tou poslední části budete mít nejspíš problém ale zkuste to.
Jeli jsme od Petra po směru hodinových ručiček. Všichni to v životě neměli lehký, za chvíli jsem přišel na řadu já.
J: Ahoj. Jmenuju se Janek Linhart. Je mi 16. Matka mi umřela do při porodu, když mi bylo šest unesli mě a dodnes se neví kdo. Pak mě dal táta do děcáku, od tamtud si mě vzali pěstouni. Ve škole mě šikanují a 3x jsem pokusil o sebevraždu.
P: Páni. Je mi moc líto co se ti vše stalo a děje a soucítíme s tebou.
Posadil jsem se a za chvilku přišla na řadu ta hezká holka naproti. Bedlivě jsem musel poslouchat a ani nevím proč. Bylo mi jí líto, když jsem slyšel její příběh.
Z pohledu Týny:
Ten psyhiater začal ale já skoro neposlouchala, protože jsem furt musela koukat na toho krásného kluka přede mnou. Všichni se postupně představovali a za chvíli přišel na řadu on. Tý jo. Tak strašný příběh jsem ještě neslyšela. Bylo mi ho líto. Asi za pět minut jsem přišla na řadu. Vstoupla jsem si a začala.
T: Ahoj. Jmenuju se Týna Popelková. Je mi 15. Když mi byli 4, měla jsem bouračku. Matka i otec mi zemřeli a já jediná přežila. Ve škole mě šikanují. Jeden kluk který mě šikanuje bydlí ve stejné vesnici jako já takže mě furt otravuje. K tomu má jeho matka na mě pifku kvůli statku který rodiče převedli na mě. Párkrát jsem se zkusila zabít.
P: Samozřejmě s tebou soucítíme Týno
Potom to skončilo. Petr nám dal nějaké typy jak se se vším vyrovnat. Byla jsem na odchodu.
