Z pohledu Týny:
Byla jsem na odchodu, viděla jsem jak jde Petr do nějaké vedlejší místnosti. Na chvíli jsem se zastavila a podívala se tam skrz malé okénko. Byli tam všichni rodiče a i Běta! Všiml si mě Janek a přišel ke mě.
J: Co tu špehuješ?
T: Petr tam má všechny naše rodiče a říká jim co zjistil.
J: Cože?! Takže tam je i John s Hanou?!
Hned si vstoupl vedle mě a poslouchali co jim říká.
Ve vedlejší místnosti:
P: Musím vám říct že všechny ty děti mají docela silné trauma z dětství a nejméně polovina z nich má dlouhodobé deprese.
Jo: A můžeme s tím něco dělat?
P: Nejlepší by bylo kdyby tu všechny pravidelně docházeli. Zkuste se o ně zajímat co nejvíc aby se i vám svěřily. Můžete jít ale chtěl bych samostatně mluvit s Bětou Slavíčkouvou a s panem a paní Linhartovou.
Všichni odešli druhým vchodem, takže si nás nikdo nevšiml a my s Jankem bedlivě poslouchali.
P: S vašima dětma je to nejzávažnější. Pokusy o sebevraždu a k tomu mají opravdu hodně silné trauma z dětství. Napřed by to chtělo vyřešit šikanu u vašich dětí.
Jo,H,B: Je někdo šikanuje?!
P: Bohužel. Myslím že nejlepší by bylo aby se právě s tím svěřily jako první. Nijak je k tomu nenuťte. Buďte citliví a ohleduplní. Víc vám řeknu po dalším sezení.
Jo,H,B: Děkujeme. Nashledanou
P: Nashledanou
Já s Jankem jsem tam stáli jak opaření. Po chvíli jsme se z toho tranzu dostali.
J: Tak teď nevím co budu dělat
T: A myslíš že já to vím?
J: Ne..... Je mi moc líto co se ti stalo. Obdivuju tě jak to vše zvládáš.
T: Já ale vše nezvládám. K nikomu nepřipouštím svoje city. Jsem jako chodící trezor. Uzavřená do sebe.
J: Tak to nejsi jediná.
Dívali jsme se do očí a pomalu jsme se přibližovali. Byli jsme od sebe asi 2 centimetry. Políbily jsme se.
T: Promiň
J: Za co?
T: Za tohle, není to správný
J: Ty si myslíš že to není správný?
T: Upřímně nevím jestli je to správný
J: Já myslím že víš
Opět jsme se začali přibližovat ale ona nakonec ucukla.
T: Už na nás budou čekat
Utekla jsem. Co jsem měla dělat. Ano, líbí se mi, ale potkala jsem ho dneska! A navíc na mě čeká Běta. Rychle jsem běžela přímo k autu, nastoupila jsem a doufala že se Běta na nic ptát nebude.
B: Ahoj
Ani jsem neodpověděla a celou cestu jsem mlčela. Pořád se mi honil hlavou Janek a jestli je to vše je správné. Dojeli jsme ke statku a s Bětou jsem šla do kuchyně.
B: Týnko, nechci tě nějak otravovat nebo být nepříjemná, ale nechceš se mi svěřit?
T: Běto já vás v tom centru slyšela.
B: A nechceš mi to říct?
T: Řeknu ti jen o té šikaně ať už to mám konečně z krku. Akorát se bojím toho co se stane potom.
B: Lepší je to říct než se kvůli tomu trápit
T: Dobře
Řekla jsem to Bětě, bylo to docela dost těžký a k tomu jsem se ji snažila říct o Lídě. Je to zvláštní pocit se někomu aspoň částečně svěřit. Volali jsme s ředitelem a brzo ráno jsme si s ním domluvili schůzku.
Z pohledu Janka:
Je škoda že utekla, líbí se mi, moc se mi líbí. Když jsem vyšel z centra čekali na mě Hana i John.
H: Ahoj Janku. Tak jaké to bylo?
J: Vždyť všechno víte, slyšel jsem vás z té vedlejší místnosti
H: Chceš se svěřit s tou šikanou?
J: Doma vám to řeknu
Cesta byla klidná, doma jsem se jim to pokusil říct kdo mě šikanuje a domluvily si schůzku ředitelem a s rodiči těch šikanátorů.
