----Prosím přečíst před čtením příběhu, děkuji----
Jak jsem již zmiňovala, příběh není můj je to pouze překlad, i tak ale doufám že se Vám bude příběh líbit. Zatím Sayonara~
-----------------------------------------------------------------
Pohled Todorokiho
Když jsem byl malý, můj quirk byl vždy jiný než ostatních, z části led a z části oheň. Když se můj otec dozvěděl že mám tyhle schopnosti, můj život se téměř okamžitě změnil. Musel jsem s ním každý den trénovat, nemohl jsem mít žádné blízké přátele... Nenávidím toho 'starého' muže.
Pokaždé když si vzpomenu na ty staré nezapomenutelné vzpomínky, nemůžu se nad nimi přestat mračit. Jenom vzpomínaní na to jak jsem zaslechl mojí matku telefonovat, dokud se neotočila a nepodívala se na mě... Dívala se na mě a v očích měla strach, smutek a možná i šílenství.
Teď mám navždy jizvu na levé straně mého obličeje. Moje matka je teď v psychiatrické léčebně, podle toho co mi otec řekl. A jediné co mi zbylo je ten zatracený 'starý' muž....
Nikdy jsem za to nedokázal nesnášet svoji matku, a vlastně, jsem ji to i odpustil. Dokonce, i když právě ona vylila na můj obličej tu horkou vodu, mi dokázala pomoct v mých nejhorších chvílích.
Mami, nechci být jako můj otec, nemám ho rád...
To je v pořádku zlato, pamatuj si že můžeš být tím kým si přeješ být, možná tě bude chtít změnit ale věř mi, dříve či později bude vše mnohem lepší...
Chci být hodný jako jsi ty mami, ne zlý jako jako je táta...
Moc ti za to děkuji zlato, ale hlavně si pamatuj, že všechno bude v pořádku...
Ta vzpomínka mě vždy udělá šťastným, je jenom jedna z mála z těch, co mě opravdu udělají šťastným. Ale jedna z věcí co mám pořád v hlavě je, jak máma řekla že vše bude lepší. Tedy podle mého názoru jsou věci mnohem horší než byly.
O několik let později jsem byl přijat na UA, dokonce můžu říct že jedno z mých oblíbených míst je právě tahle škola. Většinou protože zde nebyl můj otec, který by mě pořád jenom trénoval, nebo mě jenom něčím otravoval. Přeci jenom nějaká jiná společnost od lidí je fajn, i když moc nemluvím, ale to není důležité.
Probudil jsem se ze svých myšlenek, byl jsem pořád ve svém pokoji. Po chvilce sezení na posteli, jsem uslyšel hlasité kroky jak se blíží k mému pokoji. Kroky ustaly a dveře se rychle otevřely.
"Todoroki, hned po škole se vrátíš domu. A budeš se mnou trénovat, je mi jedno jestli budeš nebo nebudeš chtít, prostě budeš muset. Rozumíš?" Vždy jsem na něm nesnášel doslova vše a dnes jsem ještě byl v hodně špatný náladě. Už jsem toho měl prostě dost.
"A proč chceš abych opět trénoval?" Odpověděl jsem mu. "Moc dobře víš proč. Chci abys byl silnější než All Might za každou cenu, teď vypadni z pokoje a jdi do školy."
Když už chtěl z mého pokoje odejít, jsem mu ještě řekl; "A co když nechci být silnější než All Might hmm? Co když chci žít normální život jako ostatní lidé a pracovat normálně jako oni?"
"Heheh, ty moc dobře víš jak silný quirk máš. A hlavně není nic co bys mohl udělat proti tomu čím se staneš." Moje už tak dost špatná nálada se dostala na mnohem vyšší úroveň, už jsem zkrátka dál nemohl.
"Dobře... Ty nikdy nevíš jak je sakra těžký udělat všechny tvoje stupidní úkoly, který mi pořád dáváš, a víš co? Po škole prostě domu nepřijdu!" Tohle bylo poprvé co jsem tomu 'starému' muži řekl něco takového, byla to velká chyba.
Už jsem byl na odchodu od mého otce, ale chytil mě za límec z mé košile a přimáčkl mě ke zdi. Oči se mi rozšířily strachem. Náraz do zdi byl natolik tvrdý abych měl problémy s dechem. Po chvilce mě odhodil na zem a prohlásil:
"Poslouchej, ty prostě BUDEŠ nejsilnější hrdina který tu kdy byl. A já tě jím udělám co nejdříve to bude možné, aby ses mohl stát hrdinou číslo 1. A teď zvedni ten svůj línej zadek a vypadni." Po dokončení jeho monologu mě zvedl ze země.
"Ty ze mě nikdy neuděláš to co chceš-" to bylo vše co jsem stihl říct předtím něž mě můj otec udeřil nejdříve do žaludku a později do obličeje. Bolest, hněv a strach kolovaly mým tělem.
"Jenom. Se. Dívej." Řekl když odcházel pryč. "A kdybys nepřišel domu po škole, nemáš ani představu co se ti stane."
Lehl jsem si na zem svíjející se v bolestech, nemohl jsem pořádně dýchat, vykašlal jsem trochu krve a cítil jsem jak mi začala krev téct i z nosu... Všechno mě bolelo...
Po chvilce jsem se zvedl a pokusil jsem se nějak doběhnout do koupelny k zrcadlu. Když jsem se podíval do zrcadla, viděl jsem jak mi teče docela silným proudem krev z nosu. Rozepnul jsem si košili abych věděl jak špatně na tom jsem a uviděl jsem, že tam byla jedna velká, hnusná modřina. Vyšel jsem z koupelny, pokoušel jsem se ignorovat tu bolest kolující celým mým tělem a začal jsem se konečně připravovat do školy.
Jsem velmi rád, že chodím na UA, protože vidím mnoho lidí které znám. Teď jsem ale dostatečně starý na to aby mě můj otec trénoval tak jak mě trénoval dosud, nikdy jsem kvůli tomu neměl čas se bavit s lidmi a už vůbec jsem neměl čas na 'vytváření' nových přátel.
Jakmile jsem se převlékl do školní uniformy a připravil si batoh, vyrazil jsem z domu, cestou jsem přemýšlel jak se vyhnout 'mému' domu po škole, a po všem celkově...
Nikdo mi nezbyl...
--------------------------------------------------
Uff- tak první kapitola za mnou, no musím uznat že některé části znějí trochu nesmyslně (a ne nepřekládám skrz google translator), ale toho si snad nikdo nevšimne OwO. A ještě jednou opakuji že fanfikce není moje jenom překládám, ano vím že to píši už podruhé ale kdyby si toho někdo náhodou nevšiml (což se nestane :D).
ČTEŠ
You and Me - TodoDeku
Fanfiction!!Chci předem upozornit že příběh není můj, je to pouze překlad !! Příběh kde Midoriya žije svůj normální život a Todoroki svůj drsný život se svým výbušným otcem. Budou přátelé, anebo se z nich vyklube něco víc?
