You and Me - TodoDeku

6 - Where Are You

Pohled Midoriyi

Už to jsou asi dva týdny, co u mě Todoroki 'bydlí' a upřímně, je to, to nejlepší co se mi zatím stalo. Všiml jsem si že se Todoroki mnohem více usmívá a dokonce se i víc přidává do kolektivu, jsem nadšený z toho, že je díky mně teď takový.

Teď je ráno a všiml jsem si že jsem se vzbudil dříve než Todoroki, což se nestává moc často, spíš velmi vzácně. Je 5:30 a je čtvrtek, byl jsem pořád ještě unavený ale spát jsem již nechtěl, takže jsem se místo toho šel převléknout, nevzal jsem si na sebe nic zajímavého či drahého, jenom triko a kalhoty abych se mohl projít na procházku naší ulicí.

Políbil jsem Todorokiho na čelo, usmál se na mě ve spánku. 'Jak roztomilé...' Pomyslel jsem si. Šel jsem po špičkách směrem ke dveřím snažíc se nikoho nevzbudit, a vyrazil jsem ven.

Byla pořád docela tma ale naštěstí jsem mohl trochu vidět.  Taky tu nebyli skoro žádní lidé, bylo to uklidňující.

Přemýšlel jsem nad tím co bude Todoroki dělat se svým otcem, ne že bych ho chtěl vyhodit, ale nemůže se schovávat u mě doma napořád.

Probudil jsem se z mých myšlenek když jsem zaslechl zvuk zlomení větývky (A/N: Víte jak je to myšlený, prostě 'křup'). Větvička byla přede mnou na zemi, byla zlomená.. 'Nepamatuji si že bych na ní šlápl.'

Po chvilce dívání se na větvičku jsem šel dál, musela to být jen náhoda. Jak jsem šel, tak jsem si začínal všímat kroků za mnou, bál jsem se otočit, ale stejně jsem se raději podíval kdo za mnou jde.... Nikdo? Nikoho jsem za mnou jít neviděl...

"Možná bych měl jít už domů.."  Řekl jsem si a vyrazil jsem zpět domů. Zase jsem slyšel ty kroky.. Tentokrát ale byly více hlasité, což mě samozřejmě děsilo a znervózňovalo. ...Ale.. pokaždé co jsem se otočil... jsem nikoho neviděl.

"Tak už jsem skoro doma." Řekl jsem si když už jsem viděl tak 50 metrů ode mě můj dům. Šel jsem dál, už jsem byl skoro u dveří. Díval jsem se přímo na ně, když najednou jako by mě zasáhlo něco ostrého, měl jsem poté už jen černo před očima...

-------------------------------------

Pohled Todorokiho

Právě jsem se probudil ze spánku, ale něco mi tu chybělo... Najednou mi došlo že tu není Midoriya. Otočil jsem hlavu na hodiny a všiml jsem si že je teprve 6:30. 'Divné... Možná že je jen dole a jenom se prostě vzbudil dříve než já.'

Vstal jsem a oblékl jsem si oblečení co jsem si vzal s sebou spolu s několika dalšími věcmi, když jsem utekl z domu před otcem.

Vyrazil jsem dolů po schodem, ale neviděl jsem žádné známky toho že by tu Midoriya byl. Nemyslím si že tu je. "Midoriyo!" Bez odpovědi. Byl jsem pořád ještě rozespalý a nebyl jsem schopen přemýšlet, ale pak mě napadlo že šel ven jen na procházku když jsem ještě spal. 

Už jsem se začínal trochu bát, protože se pořád nevracel. Už jsem si připravoval věci do školy. Když jsem měl připraveno, vyrazil jsem ven. Vyrazil jsem ven tak brzy hlavně proto, že jsem chtěl hledat kde je Midoriya. Najednou mi začal zvonit mobil, nejdřív jsem nechápal kdo by mi mohl volat takhle brzo ráno, potom jsem se tedy podíval KDO mi volá...

Zvedl jsem to téměř okamžitě.

"Midoriyo?!" Řekl jsem nahlas.  "T-Todoroki?" Jeho hlas zněl tak vyděšeně, začal jsem se o něj bát ještě více. "Jsi v pořádku?! Co se stalo?!" 

Midoriya začal brečet více. "N-nevím k-kde jsem. B-byl jsem jenom v-venku na procházce a p-potom bylo v-všechno černé a-a teď jsem t-tady.... Jsem vyděšený, pomoc..."

"Midoriyo, všechno bude v pořádku neboj, najdu tě, dobře?" Můj hlas byl totálně roztřesený. "D-dobře, miluji t- AHH, Todoroki prosím POMOC!" 

To byla poslední věc to jsem od něj slyšel předtím než zavěsil... v pozadí byly předtím slyšet kroky které se k němu blížily... a byl i slyšet nějaký hlas co na něj něco řval.. ten hlas... byl mi povědomý...

Potom co jsem si uvědomil čí hlas to je jsem upustil vše na zem, a běžel jsem směrem do U.A. pro pomoc...

------------------------------------------

Hellow

Tak konečně po dlouhé přestávce další kapitola :DDD.

Chyby mi když tak pište, nesežeru vás xD. Nicméně doufám že se vám kapitola líbila.