V Telnici bydlím už několik let, ale nikoho tu neznám. Nechodím mezi zdejší lidi, s nikým se tu nebavím. Nevím jací jsou naši sousedé. Jsem spíše městský tip. Od malička jsem bydlela v Brně, jenže kvůli rozvodu mých rodičů jsem se musela s mámou přestěhovat sem do Telnice. Nemám to tu ráda. Jak už jsem říkala, s nikým se tu nebavím a nikoho tu neznám. Jediný člověk se kterým si občas někam zajdu je Leny, moje nejlepší kámoška už od dětství. Leny bydlí v Brně ale čas od času za mnou přijede. Jmenuji se Veronika a je mi čerstvě 20 let. Táta zůstal v Brně a já za ním jezdím. Brno mám ráda. Mám tam přátele, chodím tam na vysokou a znám to tam, narozdíl od tohohle zapadákova. Krom mámy tu mám i babičku. Za babičkou moc často nechodím. Připadá mi že mě nemá moc ráda. Teda, určitě má radši Elišku. Eliška je dcera maminčiné sestry. Zkráceně je to moje sestřenice. Zatímco já jsem byla vždy tak trochu průšvihář, Eliška byla andílek kterého všichni milovali. Eliška sem jezdí k babičce každých 14 dní, ale nikdy si neřekneme víc než jen ahoj. Elišku všichni viděli jako tu hodnou, takže když něco provedla, jednoduše to svedla na mě a potrestali vždy mě namísto Elišky. Zpět k mému příběhu.
Tady v Telnici jsou každý rok hody. Já na ně nechodím a nebýt Leny, která k nám přijela právě v dobu kdy se tu konaly hody, tak bych na ně ani nešla. Všechno začalo už týden před tím. Byl 1. Červennec a právě začínalo léto. Seděla jsem na posteli ve svém pokoji a něco psala na notebook, když v tom mi zazvonil mobil a přišla mi zpráva od Leny.
Lena: ahoj. Můžu k tobě příští úterý přijet?
Já: ahoj. Jasně, budu ráda. Ani nevíš jaká je tu nuda.
Lena: ok tak já příští úterý přijedu, jen je tu jeden háček.
Já: jaký háček?
Lena: našla jsem si kluka a chtěla bych ho vzít ssebou. Mohla bych?
Já: jasně, že se ptáš. Ráda ho poznám.
Lena: ok tak za týden pá.
Položila jsem mobil i notebook na postel a rozhodla se že si v pokoji uklidím. Nemám ráda uklízení a tak většinou jen roztřídím věci které potřebuji a které už ne. A ty které už nepotřebuji vyhodím. Vzala jsem velký žlutý pytel a do něj naházela vše co už jsem v pokoji mít nechtěla. Vyházela jsem asi půlku všech věcí co jsem v pokoji měla. Když jsem skončila, můj pokoj vypadal o hodně větší. Konec konců v něm zbyli jen postel, stůl, židle, 2 skříně, 2 poličky plné knih které jsem nikdy nečetla, notebook, mobil a nabíječka. Byla jsem s vzhledem mého pokoje spokojená a tak jsem si znova sedla na postel a vzala do rukou mobil. V tu chvíli na mě zavolala máma, že už je oběd a tak jsem vstala a šla ke stolu
J-Já, M-Máma
M: ahoj. Ty jsi celý den v pokoji?
J: ano.
M: proč nejdeš radši ven?
J: nikoho tu neznám.
M: bydlíme tu už spoustu let. Měla by ses seznámit se sousedy. Nebo se jdi podívat za babičkou.
J: za babičkou nechci. Nemá mě ráda a zase by celou dobu mluvila jen o Elišce, jakou jí dělá radost atd...
M: ale prosím tě. Babička tě má ráda.
J: kolikrát za námi přišla od doby co tu bydlíme. Má to k nám kousek.
M: to že je ona špatná babička neznamená že ty musíš být špatná vnučka. Po obědě zajdeš za babičkou a pomůžeš jí zhrabat listí.
J: no dobře. Aspoň se uvidím s Puňťou.
M: tak vidíš.
J: jo a příští úterý přijede Leny se svým přítelem.
M: to je super. Ráda ji zase uvidím.
Najedla jsem se a šla k babičce ikdyž se mi tam vůbec nechtělo, šla jsem tam. Když jsem vešla do zahrady, přiběhl mě přivítat Puňťa. Puňťa je babiččin 12tiletý foxteriér. Hned za Puňťou šla babička a objala mě. Šli jsme dozadu na zahradu a já začala zhrabovat listí. Babička se ke mě po chvíli přidala. Začali jsme si povídat a mně se zdálo že se babička najednou chová jinak. Mile. Když jsme skončili, rozloučila jsem se s babičkou i Puňťou a šla jsem domů.
