Now kiss me you fool {H.S} ✔️

Kapitola Desátá - zklamání

„Harry"

Zamumlala jsem mu zmateně do rtů. On se jen plaše odtáhl.

„Promiň, omluvám se já nechtěl - proboha" Svraštil obočí a sledoval mou osobu.

„Co by na tohle řekla tvoje holka?"

Vytřeštil oči a v těch mých se snažil najít kapku humoru.

„Jaká holka?"

Tak teď mě naštval, bude to skrývat?

„Když jsem ti u vody házela triko, měl jsi pod ním telefon. Omlouvám se že jsem se podívala, ale byla jsem opravdu strašně zvědavá. Byl to Liam"

„Co napsal?"

„Ptal se na nějakou dívku, jestli jste se už líbali, nebo tak něco"

Na to se z plna hrdla rozesmál.

„Co je? To není vtipné! Bude se zlobit!"

„Už se zlobí, nechtěla se dívat na hledá se nemo. Je straně nabručená, a ptá se sama na sebe"

„Už radši mlč" Oddychla jsem si.

Znovu mě tedy políbil. Bez ostychu, beze strachu. Jen z lásky.

Mohla bych o tomhle pocitu mluvit věcně! Ale abych se přiznala, moje slova mi začínají docházet. Je to totiž něco jako uzlíček emocí, který se promění ve zlatý vlásek, který ve vás koluje pokaždé, když danou osobu uvidíte. Rozhodně je to pocit štěstí, a úlevy.

Další dny školy byli tady, ale to už vlastně nikoho nezajímá. Já a Harry jsme spolu strávili zbytek týdne, a ten další se museli oddělit.

Shodli jsme se totiž na tom, že svůj vztah zkryjeme. Nešlo by o Liama který to věděl už od začátku, a perfektně všechno zahrál. Bude lepší když bude v myšlence, že jsme se nějak nepohnuli. Ať už na pár dní, nebo jen hodin. Oba dva si všechno chceme urovnat v hlavě, a ujasnit si situaci.

Zazvonilo a já se přímo rozběhla do Třídy. sedla jsem si opět do zadní lavice, a svou tašku přímo hodila na zem. Dnes jsem si totiž úplně poprvé přinesla telefon, který stále cinkal z návalu zpráv od Harryho. Za tohle ještě zaplatí.

Učivo mě ani z daleka nezajímalo. Věnovala jsem se chatováním s ním.

Minuty nahradili dlouhé chvíle, a já se cítila zabaveně.

Společně se zazvoněním jsem vyšla ze třídy s úsměvem na rtech, který zůstal do té doby než jsem nezakopla.

„Ups"

Zasmál se Louis.

Všechny moje učebnice se rozletěli na zem, společně s telefonem.

„Můžeš mě do hajzlu nechat?!"

V tuhle chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila co jsem řekla.

Popadla jsem se za ústa, a modlila se aby to nikdo jiný kromě něj, neslyšel.

„Hustý! Šortka řekla sprosté slovo! Bouchnem šáňo?!"

Vykřikl radostně.

„Prostě mě nech být Louisi"

Odsykla jsem.

Začala jsem si sbírat všechny svoje věci včetně telefonu. Který jsem v okamžiku dala do kapsy.

„Je mi to líto jasný? Neviděl jsem tě! Ta noha se tam objevila čistě náhodou!"

I přes jeho snahu ho vyslyšet, jsem kráčela dále dolů po schodech.

Já mám konec školy, žádný oběd, žádný Louis. Dejte mi pokoj.

Moje nálada klesla na nulu, a já se ztěžka snažila vzchopit.

Nic se nestalo a já na něj byla nevrlá. Vždyť na tohle bych měla být už zvyklá, nebo ne?

Došla jsem domů a shodila ze sebe tašku, zula si boty, sundala menší sako a vydala se do obývacího pokoje. Vytáhla jsem ze skříně vypranou deku, a měla v plánu ji jít přehodit přes gauč. Jenže z ní vypadla menší krabice.

„huh? copak tady děláš? tebe jsem si nevšimla kamaráde" už mi asi solidně přeskočilo, když se bavím s krabicí, ale vždycky může být i hůř.

Posadila jsem se a otevřela ji. Byla v ní jen jedna jediná hodně zaprášená kniha kterou bych poznala všude. Byl to můj deník který jsem si psala jako malá!