Now kiss me you fool {H.S} ✔️

Kapitola Třicátá Druhá - ambulance

Další lidé kteří to nešlo těžce byla samozřejmně moje šílená parta. Louis, Liam, Zayn a můj blonďáček Niall. Annie nechtěla ani pomyslet na to, kolik věcí jsme nestihli.

Omlouvala se mi snad tisíckrát za to, jak dlouho byla pryč.

O Harrym jsem vůbec neslyšela.

Proč se taky divím že?

Určitě mě už nechce vidět, a mé číslo si zablokoval.

Nemůžu to vědět, když už ho taky v telefonu nemám.

Prostě jsme se shodli že jako sourozenci, nám to vyhovovat nebude.

Nově jsem si dnes po škole zařídila instagram, a brouzdala na něm asi hodinu, než jsem zjistila jak funguje.

Přidala jsem si tam kluky z Harryho party, a Niall mi přes face time na mém novém macbooku poradil, o ostatních aplikacích které jsem si taky rychle zamilovala.

Mám teď o všem hodně velký přehled, a snažím se zapomenout, ačkoliv to bolí.
                                                              

Seděla jsem v lavici a nudně sledovala tabuli na které se množili písmenka, které bych si měla opisovat do sešitu.

Naše třída byla hodně pozadu a já nechtěla mít některé zápisky dvakrát.

Utápěla jsem se ve svých myšlenkách, a čekala až zazvoní zvonek který mě dostane domů.

Matně si pamatuji jména svých starých spolužáků. Nikdy dříve jsem se s nimi nebavila, a teď když tu jsem znovu. Nevěřili že jsem to já. Londýn mě změnil, ale Amerika - jako mé rodné město mě děsí.

Chybí mi Liamovy nadávky když něco nechápe, chybí mi Niallův úsměv pokaždé když se na něj podívám, chybí mi Zaynova flusačka která mě někdy nemilosrdně ale nechtěně zasáhne, chybí mi Louiho šepot a ze všech nejvíce Harry. Všechno o něm, držela jsem slzy do posledních minut téhle ohavné hodiny, a nakonec se jako první rozběhla domů.

Tuhle cestu si pamatuji velice dobře, většinou jezdím autobusem ale já těch šest kilometrů, měla prostě chuť ujít. Moje hlava byla plná bolestných myšlenek které mě hodně dlouho budou zžírat, a mě zbývá je v tom podporovat. Kopla jsem do jedné z prázdných plechovek.

když se špičky mých malých chodidel ocitili u dvorku, ve kterém jsem si hrála jako malá s Emily, mou sestřenicí.

Otevřela jsem dveře od domu a nasála vůní která mi připomíná ještě větší bolest.

„Ahoj mami jsem doma!"

vykřikla jsem a když se mi dostala odpověď, tak jsem vyběhla do svého pokoje.

Boty a kabát jsem si odložila na věšák na chodbě, a skočila s brekem do postele. Taková bolest, jakoby mě bodalo tisíce nožů přímo do srdce.

KOREKCE ✔️