Pejsci z Mazlova 1 - Rita

Kapitola 2

Prolezli polem a prosvištěli kolem posledního kukuřičného klasu. Black se znechuceně oklepal. „Doufám, Rito, že příště nalezneš místo k odpočinku, které se nebude hemžit zeleninou…“ Náhle však zvedl hlavu. Uvědomil si, že kukuřičné pole vede až k malému městečku. „U svatýho Broka, alespoň, že je noc…“ zaštěkal Sandy. Moc lidí naštěstí venku nebylo, okolo lampy se motal opilec a v křoví postával záhadný mladík. „Nikdo ani neštěkne,“ zavrčela skrz zuby Rita. „Tohle město je malé. Dřív, než se měsíc posune o pár délek ocasu, budeme v blízkém lese!“ Položila na zem slaboučkou Tess a lehce pootevřela tlamu, aby nasála pach lesa. „Tudy!“ štěkla a klusem vyrazila napříč městem. Proběhli okolo plotu, za nímž se ozval štěkot. Black se zastavil, nasál fenku. Pak se ale opět rozeběhl za utíkající smečkou. Les už stál před nimi. Vysoké, černé stromy vyvolávaly nejistotu a cesta mezi nimi vypadala, jakoby po ní ještě nikdo nešel…

Nedlouho zdivočelá smečka kráčela temným lesem, když před sebou uviděli smutný výjev. Velký černý pes ležel na zemi, škubal se bolestí a krev barvící jeho srst pod ním tvořila louži. Tělo měl ošklivě zohavené mnoha ranami. Na mnoho místech měl stále krvácející rány od tesáků a drápů, někde měl strhlou srst a ucha měl uhryznutou snad polovinu. „Vlci…“ zachraptěl v křeči. „… Svatý Broku, pomož mi od bolesti…“ Rita položila štěně na zem a přistoupila blíže. „Ty jsi z vesnice, že?“ zeptala se vlídně a zavrtěla ocasem. Pes se na ni otočil. Až teď si Rita uvědomila, že zkrvavený pes je Rotwailer. Mladý, dobře stavěný, osvalený a robustní rotwailer. Zmateně ucouvla a sedla si. Ze psa však nedokázala spustit oči. „Ano, jsem z této vesnice…“ kývl. „… A mému majiteli už léta chodil na slepice vlk. Nedokázal ho přechytračit, musel si pořídit psa z útulku…To jsem byl já. Následoval jsem vlka až do lesa, sem, kde mě zranila jeho smečka. Měli byste les opustit. Jeho smečka je obrovská. Zabije vás…. Ach, Broku, jak rád bych se vrátil do útulku…“ Rita si lehla a připlazila se ke psu. „Potřebuješ pomoc, příteli… Divocí by sice neměli pomáhat domácím, ale ty nejsi jeden z nich… Nejsi domácí Punťa… Jsi statný pes, který je schopen obětovat se pro páníčkovy slepice!“ Black si znechuceně odplivl. „Propsa svatýho, Rito, ty jsi vůdkyně… U všech pravidel, to ti nic neříká zákon? To se rozhodneš jen tak nalepit na úplně cizího čokla?“ Rita zavrtěla ocasem. „Musíme mu pomoct, Blacku… Podívej, vypadá opravdu strašně…“

Pejsci si ani nevšimli, že Maja zmizela. Teď už ale utíkala zpět, v tlamě pavučinky, jehličí, kostival a snítek měsíčku lékařského. Všechny bylinky rozžvýkala a přikládala psovi na rány. Sykl bolestí. Poté mu Maja přiložila na rány i pavučinku, měla podobnou funkci jako lidská náplast. Ochránila rány před nečistotami. „Děkuji vám za pomoc, přátelé…“ Zašeptal pes. „Jsem Max. A nyní… Pokračujte na konec lesa, pokud nechcete zemřít.“
„Ne“ Zašeptala Rita. „My tady zůstaneme. S tebou. Alespoň do zítřka. Chci vidět tvé zlepšení“