Pejsci z Mazlova 1 - Rita

Kapitola 17

Nastalo jaro. Sníh roztával a první sněženky si razily cestu skrz něj. Maličká, nyní již 2 měsíční Lajka pobíhala nadšeně po dvorku polorozpadlého domu, Rita ležela poblíž ní a šťastně na fenku hleděla. V divočině, kde se každý bojí o život, na Ritu číhala smrt na každém rohu. Lajka byla nástupce. Až Rita zemře, stane se Lajka velitelkou Pejsků z Mazlova. Najednou maličká fenka zvedla hlavu a nastražila uši. Tiše zavrčela. Rita se ostražitě postavila. „Co… Co se děje, maličká?“ Lajka zakňučela. „Je tu člověk. Velmi blízko. Musíme opustit naše stanoviště… Pokud okamžitě nezmizíme, zabije nás!“ Rita byla nervózní a rozrušená, přesto se snažila dceru uklidnit. „Nic se neděje, maličká, neboj se…“ Lajka však okamžitě zaštěkala. „Ten člověk je velmi blízko, matko. Má zbraň. Pokud okamžitě neutečeme, zabije nás všechny!“ Rita zaštěkala na smečku, která vyrazila hledat nový domov. „Taky musí neustále celá smečka poslouchat tu malou čubu?“ Zavrčela znechuceně Tara. „Ona štěkne a celá smečka vyrazí… To jsem ještě neviděla…“ Rita se na ni láskyplně usmála. „Bude to tvá velitelka, Taro. Až zemřu, stane se Lajka vůdcem vaší smečky…“ Zahnuli a oběhli kamenný sloup, proběhli ovocnou alejí a stáli na odlehlé a opuštěné louce. Obrovský kmen ležící na ní si Rita okamžitě oblíbila, vprostřed loučky protékal potůček. „To je nádhera…“ Zašeptala Maja téměř bez dechu. Rita přikývla. „Zde budeme v bezpečí. Usadíme se tu.“ Lajka se ale neuklidnila. Klepala se stále víc a z maličké tlamičky vycházelo stále hlasitější vrčení. Ve chvíli, kdy se rozběhla směrem k aleji, vyrazil odtud člověk se zbraní v ruce. Black se proti němu okamžitě rozeběhl. Maličká Lajka se člověku zakousla do nohavice. Vztekle zaklel a fenečku odkopl. Black se odrazil od země a skočil na člověka, svými téměř 40 kilogramy ho srazil k zemi. Vyrval mu z ruky zbraň a odhodil ji o pár metrů dál. Člověk napřáhl pěst, aby Blacka uhodil, ten se však do jeho ruky okamžitě zakousl. Podpásová rána přišla z druhé strany. Black zavrávoral, na pomoc mu běžela Maja. Zakousla se do člověka a Black jí pomohl, až pod její silnou čelistí téměř ochabl. „Broku svatý, co jsme to provedli!“ Zavyl Black a s výčitkami svědomí hleděl na osláblého člověka. Otočil se na Ritu, která jen bezmocně zavrtěla hlavou. A pak, když se Black otočil k člověku, všiml si, že jeho dech utichl. Tělem Blacka i Majy projela vlna mrazu a strachu. Pes zabil člověka. Zabil člověka a dopustil se té největší chyby, kterou v životě mohl udělat. Rita teď přiběhla k Lajce. Nic jí nebylo, jen jí trošku bolel bok. Bude ho mít naražený, ale brzy nebude vědět, co se událo. Až na krutou vzpomínku. Ještě ten den smečka člověka pohřbila, ač jim chtěl ublížit, nechtěli dovést událost až tak daleko. „Lidé jsou až moc měkcí…“ Zamumlal nešťastně Black. „Chtěl jsem mu jen vynadat… Jako psovi…“ Rita Blacka olízla. „Nic se neděje, Blacku. Je možné, že ho zde budou hledat, ale schováme se. Ty za to nemůžeš. Bránil jsi smečku. Jsi dobrý druh. Jsi Alpha pes. Za ochranu smečky bys položil život…

A tak Pejsci z Mazlova našli domov. Alespoň dočasně. Mýtina byla skutečně nádherná, člověkem nedotčená a skrytá daleko za městem. Lajka se koupala v azurovém potůčku a Rita seděla na kmeni stromu. Věděla, že se něco blíží. Něco, co je z nově nalezeného domova vyžene opět na dalekou cestu. Ale nedokázala s přesností určit co…