Pejsci z Mazlova 1 - Rita

Kapitola 9

Uplynulo 5 dnů. Maxovi se v útulku celkem líbilo, ale Rita chřadla. Téměř přestala žrát a stal se z ní vyhublý a nebohý pes, stále ležící v koutku, který celé noc kňoural a plakal. Max se jí snažil utěšit, ale bylo to marné. Rita myslela jen na svoji smečku. A pak, jednoho dne, objevil se u jejich kotce mladší pár s dcerou. Byla to maličká, asi 5 let stará, roztomilá holčička. Max zvedl hlavu a rozeběhl se ke dveřím kotce. Štěkal a vrtěl ocasem, radostně poskakoval a kňoural. Rodina se mu velice zamlouvala. Rita jen zavrtěla hlavou a položila si ji mezi tlapky. Když se rodina opět vrátila ke kotci, šel s ní i muž, který oba pejsky odchytil. „Dáváme je jen společně a upřímně, jsme moc rádi, že někdo přijel. Těch deset dnů v útulku snášela fenka opravdu hodně špatně…“ Vyvedl oba pejsky z kotce. Když dal vodítko s Ritou mladé holčičce, začala uvažovat o plánech na útěk. A kdybych ji třeba kousla, ona by mě pustila a já bych utekla otevřenou branou. Zatřásla hlavou, aby tu myšlenku vytřásla z hlavy. „Hele!“ křikla holčička a ukázala na oklepávající se Ritu. „Pejset měl motrou hlavičtu!“ Zasmála se a poplácala Ritu po hlavě. Ne. Musím její péči snášet. Pes nesmí pokousat člověka. Pes by neměl na člověka ani zavrčet, pokud to není potřeba. Otočila se na děvčátko. Myslím, že v tomto případě to potřeba není. A když se zahleděla do jejích velkých modrých očí, na chvilku zalitovala, že musí utéct za smečkou. Mladá maminka otevřela tašku, kterou měla s sebou. Rita si jí předtím nevšimla. Vytáhla z ní několik balíčků piškotů a pytel granulí. „Tohle dejte těm opuštěným chudáčkům…“ Řekla a podala žrádlo muži z útulku. Poslední věc na spodu tašky byla plyšová pískací opička. Chtěla ji pracovníkovi podat také, ale když ho Max viděl, začal na ni vyskakovat, až ji mladá maminka svěřila Maxovi do tlamy. Okamžitě opičce utrhl tlapku, čímž si ji trochu upravil do své tlamy. Chytil ji a přiběhl k Ritě. To už mladá rodina vycházela z brány útulku. Naštěstí šli pěšky. „Nejedou autem, pravděpodobně bydlí nedaleko. Vstřebávej cestu, Maxi, ulehčí nám hledání smečky…“ Maxovo nadšení opadlo. „Takže… Ty se chceš vážně vrátit?“ Rita přikývla. „Ale… Ten černý pes… On mě nenávidí…“ Maxovi projely hlavou vzpomínky na Blacka. Jeho znechucené odplivnutí, když mu Maja začala ošetřovat rány. Jeho pohledy, když ho Rita přijala do smečky. A v neposlední řadě jeho tiché zavrčení, když zemřela ta bílá vlčice. „V tom máš pravdu, Maxi… Black tě možná nemá zrovna nejradši, ale určitě si na tebe zvykne…“ Max šťastně povyskočil, když si všiml, že rodina odemyká dům. Když vpustila pejsky na zahradu, vyletěl Max z vodítka a rozeběhl se po celé zahradě. Rita jen pomalu kráčela po sametovém trávníku. „Je to tady… Nádherné.“ Zamumlala. Zrak jí padl na dvě boudičky ze dřeva. „Ach…“ vzdychla si, až se jí sevřelo srdce. „Je to milující rodina, Maxi. Bude tě mít moc ráda. Zůstanu dva dny, abych se posilnila. Pak zmizím.“