Pejsci z Mazlova 1 - Rita

Kapitola 16

Zdálo se, že je po všem. Poražení domácí teď jen zklamaně kulhali pryč. Black se rozhlédl po přízemí. Na zemi leželi 3 domácí. Ze dvou pomalu život unikal, třetí byl už od začátku mrtvý. Horší bylo, že nájezdu domácích podlehl i Sandy. Maja ležela u jeho těla, nešťastně ho olizovala a zahřívala. A co bylo ještě horší, zemřel i maličký Buck. Black se otřásl při pomyšlení na to, jak to bude Ritě vysvětlovat. A na víc - který pes může být tak krutý, že zabije štěně?! Alespoň, díky Broku, za ta nová štěňata… Rita by to bez nich asi nezvládla… Pohlédl na Tess, která se společně se Šmouhou stále krčila vyděšená v koutě. Kývl na ně a rozeběhl se za Ritou, aby spatřil svá štěňata a novou vůdkyni smečky. Když vyběhl do patra a spatřil Ritu, musel zavřít oči a nadechnout se, než na ní znovu pohlédl. Fena měla na mnoha místech servanou srst i s kůží, oči měla příšerně nateklé. „To ne… Rito, jen to ne, neříkej že… Co se stalo?!“ Ritě se valily z očí proudy slz, nedokázala ani Blackovi pohlédnout do očí. „Je jich 6, Blacku… Jediné nepřežilo…“ Když viděla jeho vrásky okolo očí, dodala „A co zbytek smečky?“ Black si povzdechl, nedokázal v tuto chvíli říct Ritě pravdu, ale když na něj ještě chvíli naléhala… „Sandy zemřel…A … A… A Buck taky… Je mi to moc líto…“ Sklonil hlavu. Temným a prázdným domem se ozvalo dlouhé zavytí. Black nedokázal udělat v tu chvíli nic. Seděl tam jako přimražený a koukal do země. A v tu chvíli Rita porodila sedmé štěně. Okamžitě mu pomohla na svět, olízala jej a přiložila ke strukům, jako ostatně každé ze šesti štěňat. Chvíli leželo bez hnutí. „No tak…“ Zamumlal Black a olízl štěněti čumáček. A Štěňátko kýchlo… Zhluboka se nadechlo… A přisálo se na Ritu. „Měl by se jmenovat Lucky… Měl štěstí jako… Ne, to se nedá přirovnat. Ach díky Broku, my máme štěně…“ Rita se i přes stále tekoucí slzy usmála. „A co víc… Je to fenečka. Bude z ní dobrá velitelka. Měli bychom jí vybrat jméno. Lucky se přece jen pro fenku moc nehodí…“ Black si škytl. „Ocáskem mrská, jak kdyby to byla V-Laječka…“ Rita se usmála. „Ach ano, Laječka. Lajka. Díky, Blacku, Lajka je krásné jméno. Nechť Lajčina duše zapíše se v hvězdy! Lajka se po mé smrti stane velitelkou smečky Pejsků z Mazlova!“ Začalo se rozednívat. Noční bitva byla jako zlý sen, který se bohužel splnil. Dala však smečce nový život a novou šanci. Nyní už jen drsné a bolestivé vzpomínky připomínaly noční bitvu, smečka dokázala těla psů pohřbít. „Větrní chrti unášejí jejich duše za Duhový most… Víš, Blacku… Já se tam docela těším. Pověst říká, že budu opět zdravá a šťastná a setkám se se všemi, o které jsem přišla…“ Otřela se o černého psa. „Rito… Jak dlouho tu chceš zůstat?“ Zeptal se s mírnými obavami. „Do první sněženky, Blacku…“ Zašeptala vlídně a ovinula ocásek okolo maličké Lajky…