Pejsci z Mazlova 1 - Rita

Kapitola 14

Otočila se. „Blacku?“ Černý pes sklonil hlavu, pohlédl na Ritu a zavrtěl ocasem. A ta jeho jiskra, ta romantická jiskra v oku, která po smrti Izugari z jeho očí vymizela, nyní zářila jako hvězda na letní obloze. „Vždy jsem tě… Obdivoval, Rito. Vždycky…“ zašeptal, zavrtěl ocasem a pohlédl jí do očí. „Ale věděl jsem, že jsi jiná. Uvědomil jsem si, že už nechci jen tak bezmyšlenkovitě skákat na fenky, uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy se narodila Tess a Tara. Chtěl jsem životní družku… Ale než jsem ti stihl cokoliv říct… Nalezli jsme Maxe…“ Black se marně pokusil potlačit zavrčení. „Vy jste byli typický Alpha pár, ten, který žije celý život… A i když jsem pak objevil Izugari, a že to, Rito, byla opravdu nádherná vlčice a já jí opravdu miloval… Vždy, ale skutečně vždy, i ve chvíli, kdy jsme s Izi lovili, či vyli na měsíc… Nedokázal jsem se zbavit představy, že všechny tyto úkony provádím s Tebou. Nás oba potkala tragédie… Naši druhové zemřeli. Ach, Izugari teď zřejmě objímá Maxe za Duhovým mostem. A my jsme odkázaní jeden na druhého…“ Rita naklonila hlavu a Black zaštěkal. „Je to jen na Tobě, Rito… Chceš, aby v tvých budoucích štěňatech, kde se již objeví nástupce smečky, bylo namícháno šestnáct plemen?“ Rita pohlédla Blackovi do očí. „To s tou Izugari… Skutečně jsi to myslel vážně?“ Black nervózně přešlápl. „Smrtelně, Rito… Smrtelně vážně… Vždycky jsem miloval tvé krásné oči a tvoji temperamentní povahu.“ Rita se usmála a skočila na Blacka. Povalila ho na záda a oba společně se skutáleli z mírného svahu až na rovinu mýtiny. Leželi teď na zádech vedle sebe, tak, jako před nedávnem ležela s Maxem. Otočili se k sobě a přitiskli k sobě své čenichy. A jejich ocásky vytvořily na zemi srdce…

Uběhl necelý týden, z mraků na prosincové obloze začaly padat první sněhové vločky a pejsci se vydali na další cestu. Od jejich první cesty z kukuřičného pole uběhl asi půlrok. Rita s Blackem šli napřed, za nimi Sandy s Majou společně se Šmouhou a Buckem. Průvod uzavíraly Tara a Tess. Za necelý den cesty dorazili pejsci na opuštěný starý dům, stojící na kraji vesnice. Rozhodli se tedy, strávit v něm zimu. Každý den vycházel jeden ze členů smečky do centra města. Procházel náměstím a loudil na lidech žrádlo. Většina lidí byla v období Vánoc štědrá a pejsci se v tomto období přejedli více, než kdy jindy v roce. Nejoblíbenější ve městě byl samozřejmě Black. Jeho krásné modré oči pronikaly do lidského těla jako nože, člověk nedokázal odolat jeho nešťastnému pohledu. Obyvatelé si pro něj dokonce vymysleli jméno, říkali mu Louis. Když jednoho dne procházela městem Tess, narazila na opuštěný plot, za kterým se krčil mladý pes, samec Border colie. Víc než ohromná kost, kterou držel v tlapkách, ji zaujal sám nádherný pes. Zaštěkala. Pes zvedl hlavu a radostné zaštěkání jí oplatil. Ti dva si ihned padli do oka. „Jsem Ben…“ Zamumlal pes. Tess se mu svěřila se vším, co za svůj krátký život stihla prožít a Ben jen souhlasně pokyvoval hlavou, nešťastně kňučel, nebo prskal vzteky. Za slib, že bude Bena navštěvovat každý týden, jí daroval celou polovinu ohromné syrové hovězí kosti. Dvakrát stihla ještě Bena navštívit, než spatřila na jeho zahradě cizího psa. Obrovský samec Border colie, zjizvený po celém těle vztekle přiběhl k plotu. „Co tu pohledáváš, krasotinko?!“ Zavrčel. „Bena…“ Zašeptala, mírně vystrašeně Tess. „Mého synovce Bena?! Chceš říct, že můj synovec, se stýká s divokými psy? Tak to už je moc! To je příliš! Už vás tu vídám příliš dlouho! Vím, kde přebýváte, což mi velice pomůže v uskutečnění mého plánu. Pokud nejste srabi… Přijmete moji nabídku k malé válce. Jen takové přátelské laškování mezi domácími a divokými. Pokud ale srabi jste, utečete. Utečete a naše vesnice vás již nikdy neuvidí…“ Odhalil kořínky zubů a své žluté, nečištěné tesáky. „A ještě jedna věc. Vyřiď své velitelce, že bojujeme čestně. Nechť je krev nespravedlivých v budoucí bitvě prolita!“