Pejsci z Mazlova 1 - Rita

Kapitola 6

Krvavý rval z Izugari srst, na několika místech i s kůží. Sametový kožíšek mladé vlčice se pomalu měnil na hrůznou hmotu. Vlčice ječela bolestí, hryzala kolem sebe a kopala vlka do břicha. Vypadalo to s ní beznadějně. Ležela na zádech, vlk stál nad ní a držel ji pod krkem. Izugari se ho snažila kousnout, ale její zuby vždy po vlkově mastné a zkrvavené srsti sjely. A pak, když se vlk otočil k jeskyni zády, přidal Black ještě trochu na rychlosti… A skočil na obrovské zvíře. Okamžitě a bez váhání mu prokousl tlapku. Vlk překvapeně štěkl a otočil se. „Tak ty tady máš druha, že? A není to náhodou PES?“ Zavrčel vlk směrem k Blackovi. „Tvá dcera, vlku, je bílá hvězda zářící na špinavé obloze. Měli byste se stydět. Je mi špatně z výchovy, kterou vaše smečka vede štěňata do budoucího života…“ Vlk se na něj hrubě obořil. „Co to sakra meleš? Jak ty můžeš vědět, co znamenají naše rituály? A jen tak mimochodem, vlčata žádnou cestou nevedeme, protože každé štěně je po narození rozerváno na kusy…“ Black se zatřásl a pohlédl vlkovi do očí. Vysoko nad ním, v jeho očích už neviděl vlka, šelmu, kterou již několikrát spatřil, ale nenávistného netvora s jediným cílem. ZABÍT A ROZERVAT. A pak vlk sklonil hlavu a zakousl se Blackovi do krku. Black se sice snažil vzpouzet a rvát, zuřivě vrčel a statečně bojoval, proti tvrdému a údernému stisku vlkových čelistí byl však bezmocný. Vlk nenávistně zatřásl hlavou, povolil stisk čelistí a Blackovo tělo se svezlo bezvládně k zemi. „Ty hajzle…“ Zavrčela Izugari a skočila po vlkovi, aby se mu zakousla též do krku. Vlk se však oklepal a odhodil vlčici o 2 metry dále, přímo k vysokému stromu stojícímu na mýtině. Nárazem o strom vlčice ztratila vědomí a bezvládně dopadla jen maličký kousek od svého milého Blacka. To už Ritu opravdu nadzvedlo. Společně s Majou a Sandym se rozeběhli směrem k vražednému stroji. Rita jej hryzla do zadní nohy. Maja jej kousla do ocasu a Sandy vyskočil na jeho hřbet a chytil jej za krk. Krvavý lehce zavrávoral, čehož pejsci využili a strhli vlka do potůčku. Společně mu pak, bez milosti, prokousli hrdlo. Potok se zbarvil červenou krví. Tyran byl mrtvý.

A pak si všimli, že Black je naživu. Otočil se na ně, v očích smutek, překvapení a vděk zároveň. V tu chvíli jsme si všimli, že velice silně krvácí. A co víc - z ranky na hlavě stékal dolů potůček krve a dělil jeho srdcovou masku na dvě části - Black měl zlomené srdce. S bolestí vstal a dokulhal až k Izugari, svalil se u ní a začal plakat do jejího kožíšku. Přestože i ona stále žila, bylo jasné, že z ní, na rozdíl od Blacka, život pomalu vyhasíná. Zalapala po dechu. „Blacku, to je v pořádku…“ Vykašlala krev a slabě a tiše pokračovala. „Jsi fenkař. Snílek. Romantik. Stovky fen na tebe čekají…“ Black plakal, vzlykal, kňoural a fňukal. „Izi, my spolu budeme žít dlouhý život, budeme mít štěňátka a nikdy nás nic nerozdělí!“ Zašeptal Black smutně, ačkoliv věděl, že sám sobě lže. Oni dva už štěňátka nikdy mít nebudou. Izugari teď zemře. A on ucítí tu nekonečnou prázdnotu, smrt jeho milované vlčice mu bude sžírat srdce… A druhá fena, kterou skutečně miluje… Pohlédl na Ritu, která se přitulila k Maxovi - po vraždě Krvavého stína musel vyjít z jeskyně… Lehce pozvedl pysky a ukázal Maxovi tesáky. Ne, ten pes se nikdy neměl připojit ke smečce. Nebýt jeho, nezažila by smečka komplikace… Black by nepoznal Izugari a ona by nezemřela… Z přemýšlení jej však vyrušila Izugari, která navázala na jeho poslední vyřčenou větu. „Ne, Blacku. Od toho je smrt. Aby rozdělovala mladé páry. Za duhovým mostem, Blacku. Tam nás nic nerozdělí…“ Zašeptala a zvedla hlavu. Pomalu přibližovala svůj čumáček k Blackovi, Black se k ní sklonil, aby jí byl blíže… Přesto však ve chvíli, kdy byly jejich tlamičky snad jen několik milimetrů od sebe, zalapala mladá sametová vlčice po dechu a její hlava spadla dozadu. Ve smrtelné křeči několikrát škubla tlapkou, zavrčela… A naposledy vydechla. Black do jejího tělíčka lehce šťouchl čumákem. „Je mrtvá“ prohlásil suše, dalo by se říct, až chladně. „Proslulý fenkař Black si už nikdy nenajde fenku…“ Znovu pohlédl zklamaně na Ritu a se slzami v očích se uklidil do jeskyně, aby přemýšlel nad životem a smrtí a tesknil nad ztracenou láskou.