Pejsci z Mazlova 1 - Rita

Kapitola 10

Už druhý den se chýlil ke konci. Rita byla celý den strašně nervózní, co když její plán nevyjde? Už odpoledne začala hrabat u plotu díru a pokračovala v noci. „Maxi?“ zakňučela tiše do tmy. Černý pes vstal a protáhl se, v tlamě měl stále plyšovou opičku. „Rito, ty chceš vážně utéct?“ Rita přikývla. „Sbohem, Maxi. Mám tě ráda.“ Přitulila se k velkému psu a otřela mu čumák o krk. „Já tebe taky.“ Zakňoural. Rita mu pohlédla do očí a dvěma ladnými skoky skončila ve vyhrabané díře. Prolezla na druhou stranu a pomalu odcházela, nejdříve cestou k útulku a poté k mýtině. Znovu si vzdychla a otočila se. Ten dům jí bude chybět. To dítě jí bude chybět. Max jí bude chybět. Ale bude mu líp. On není divoký pes. Rozeběhla se k útulku, kde zastavila, aby se nadechla. Uslyšela za sebou štěkot. Velký černý pes se valil za ní, nestihl to ubrzdit a srazil ji k zemi. „Nemohl jsem tě v tom nechat samotnou, Rito. Teď najdeme naši smečku. SPOLEČNĚ!“  Rita přikývla. „Musíme najít místo, kde strávíme noc. A teď už poběž, dříve, než nás odchytí!“

Maja zvedla hlavu. „MUSÍME je najít. Alespoň Ritu. Je to naše velitelka. Každý přiložte čumáky k zemi a hledejte cokoliv, co Vám připomene Ritu, nebo Maxe!“ Sandy společně s Tarou temperamentně vyskočili a rozeběhli se po mýtině. Black stál v nejzazším koutu jeskyně, s hrdě vztyčenou hlavou a se slzami v očích vyprávěl maličké Tess o odvážné vlčici Izugari, jež zemřela v boji za milovaného psa. Vyprávěl o lásce, jež byla nekonečná jako vesmír, ale skončila náhle a nečekaně. „Jako když vybuchne Slunce…“ zamumlal a vyběhl ven z jeskyně. Uplynulo 12 dní od chvíle, co Rita zmizela, a Black ztratil chuť do života. Ano, nové světlo mu sice do života vnesla Tess, ale Black potřeboval lásku života, družku. V uplynulých 12 dnech vycházel z jeskyně jen kvůli jedinému účelu - kvůli vykonání potřeby. Hledaje stále ještě neoznačený koutek, ucítil pach milované přítelkyně. Jeho ocas se po dlouhých týdnech konečně rozkomíhal. Nejdřív jen lehce a pomaličku, jak však postupoval dále a cítil stále více pach Rity (a Maxe), stala se z jeho ocásku rotující vrtule. „Cítím tě, Rito…“ Zamumlal radostně, pak se nadechl a šťastně zaštěkal na celou smečku: „Cítím je! Mám stopu! Tudy šla Rita!“ Rozeběhl se po stopě a smečka ho následovala. Nedokázal se zastavit, tlapky jej neomylně vedly kupředu. Při hledání Rity se mu opět vrátila špetka elánu, zlomek temperamentu a část jeho hyperaktivity, která v něm zůstala, po smrti Izugari. „Jdeme ti po stopě, Rito! My tě najdeme!“ Zavyl.